PODCAST - Adéla Muchová: Jste moji přátelé
Na první pohled to vypadá prostě: nedělní texty mluví o zákonitosti a posloupnosti lásky: Bůh miluje Ježíše, Ježíš miluje nás a my jsme voláni ke vzájemné lásce s druhými i Bohem… Horší je to s aplikací, co to vlastně znamená. Autor si dává práci a vyjmenovává proč milovat (je to přikázání, pochází od Boha), co to přináší (radost, poznání Boha), a k čemu to může vést (položit život za druhé). Protože jde o téma velké a po staletí objevované, ráda bych se dnes zaměřila na jeden dílčí aspekt lásky, ke kterému text tolik odkazuje, totiž přátelství.
Nedávno jsem prožila novou zkušenost, přátelství na první pohled. O lásce na první pohled bychom asi mohli mluvit dlouze a nejedno srdce by se přitom zachvělo. Není divu, láska na první pohled—tedy zamilovanost—přichází nečekaně a se silnými emocemi. Dotýká se těla i srdce, je nepřehlédnutelná… Ale přátelství na první pohled? Za přátelství obvykle považujeme něco dlouhodobého, pozvolného a stabilního. A přece své setkání s novou přítelkyní považuji za okamžité. Jen jsme spolu prohodily pár slov, tušila jsem blízkost lidskou, názorovou, i duchovní… Byla jsem tím mile zaskočena: tím spíše, že náš vztah začal v jazyce, který není mým rodným.
A tak podobně jako s láskou a zamilovaností (které obě nacházejí paralely v křesťanské spiritualitě a mystice), i u přátelství s Bohem si musíme vypomoci mezilidskými vztahy. Vlastně nad přátelstvím přemýšlím poslední dobou docela často. Na jubilejní oslavě dlouholetého kamaráda; při setkání s těmi, u nichž tuším silný potenciál přátelství; i tehdy, když nemohu být s blízkými tolik, kolik bych chtěla… Docela se mi líbí ta pestrá škála: některé přátele vídám často, jiné jednou za pár let, s některými sdílím společenské otázky, další mě povzbudí při důležitých rozhodnutích, a s jinými se celý večer směju… Zde se možná hodí i malá odbočka k přemítání o našich přátelstvích. Co pro nás znamená přátelství? Jaké máme kolem sebe přátele? Nikoliv ty virtuální na sítích, ale přátele, se kterými se setkáváme osobně, sdílíme své životy i světonázory, inspirujeme se jejich zkušenostmi a navzájem si důvěřujeme i přesto, že jsou naše cesty třeba velmi odlišné.
Pokud se vrátíme do roviny duchovního života, stojí před námi nesnadná otázka: Jak tedy získat a pěstovat přátelství s Bohem? „Vy jste moji přátelé, když děláte, co vám ukládám.“ Co znamená biblický výraz „zachovávat Boží přikázání; dělat to, co Bůh ukládá?“ Pokud snad máte, milí posluchači, dojem, že se výraz „přikázání“ k zamyšlení o lásce moc nehodí, protože zavání odtažitým zákonictvím, není se čemu divit. V dnešním jazyce se „dodržování přikázání“ jeví jako nízká motivace pro mezilidské vztahy.
Co tedy autor myslí onou podmiňovací větou? Považuje opravdu dodržování jakýchsi—snad náboženských—přikázání za podmínku pro to, abychom se stali Božími přáteli, jak vyplývá z Janova textu? „Vy jste moji přátelé, když zachováváte má přikázání.“ Neměli bychom spíše číst: „Vy jste moji přátelé, když žijete pro podobné hodnoty jako já. Jste moji přátelé, protože jste přijali Boží lásku a snažíte se milovat Otce i druhé. Jste moji přátelé, protože jsem si vás vybral. Co znamená vyznání, kdy nás Kristus nazývá svými přáteli? Možná nám nabízí podobnou blízkost – chce sdílet naše životy a mluvit s námi o našich obavách. Zajímají ho naše rodinné záležitosti, profesní uplatnění, i napjaté vztahy s druhými. Chce s námi mluvit o politice i sociální nespravedlnosti ve světě. Zkrátka o všem, čím žijeme a čím se zabýváme. Kristus—podobně jako blízký přítel—důvěřuje naší cestě a respektuje, pokud se někdy rozhodujeme spíše podle své hlavy, než jeho rad. Kristus navíc přidává, „jste mými přáteli, protože víte o tom, co dělám. Jste přáteli, protože jsem vám vyprávěl o svém otci a jeho lásce. Jste přáteli, které jsem si vyvolil. Nebylo to vaše rozhodnutí, ale mé a mého otce…“
Závěrem tedy důležité teologické poselství: my jsme si přátelství a důvěru v Boha nevymysleli sami, nerozhodli se pro něj z vlastního popudu. Svou vírou jsme pouze mohli zareagovat na jeho nabídku. To, že Bůh sám je původcem a iniciátorem, je vlastně výborná zpráva, která osvobozuje zejména ty, kteří se snaží o vykoupení vlastními silami. Žijí tak, jako by jejich život, víra, i smrt zaležela na nich samotných.
Edward Hale, americký autor devatenáctého století, měl za to, že „největším znakem toho, že jsme uspěli v životě, je to, že jsme si udělali skutečné přátele.“ Myslím, že podobně můžeme jeho slova vztáhnout i na život víry a říci: „největším znakem toho, že jsme uspěli v duchovním životě, je to, že jsme se stali Božími přáteli.“ Přeji tedy nám všem, abychom byli v rozvíjení tohoto přátelství nápadití a pozorní. Abychom objevili svou vlastní cestu, jak tento vztah dál rozvíjet. A především, aby toto zásadní životní přátelství následně formovalo naše vztahy k okolí, ve kterém žijeme.
Pro českou sekci Vatikánského rozhlasu připravila Adéla Muchová, text přečetla Martina Horáčková. Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.
