Arcibiskup Gallagher: Diplomacie Svatého stolce je super partes, aby sjednotila myšlenky a vize
Tiziana Campisi - Vatikán
Město, které "během své více než dvoutisícileté historie" vyzrálo "ke zvláštní citlivosti pro mír" a "naučilo se urovnávat neshody pramenící z kulturních, jazykových a etnických rozdílů": Takto popsal Aquileiu arcibiskup Paul Richard Gallagher, sekretář pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi, který byl 12. července pozván do této malé obce Furlanska- Julského Benátska, aby zde při liturgické památce svatých biskupů Ermagora a Fortunata, mučedníků z Aquileie a patronů arcidiecézí Gorizia a Triveneto, přednesl lectio magistralis na téma "Aquileia Magistra Pacis - protipól diplomacie Svatého stolce".
Dnešní konflikty
Diplomacie Svatého stolce se důrazně zasazuje o ukončení "probíhajících konfliktů": od Ukrajiny po Palestinu, Izrael, Ázerbájdžán, Myanmar, Etiopii, Súdán a Jemen. Arcibiskup Gallagher dal jasně najevo, že Svatý stolec se "vždy mobilizuje jako subjekt super partes", snaží se "sjednotit odlišné myšlenky, protichůdné politické postoje, náboženské vize" a "různé ideologie", prosazuje mír při "respektování mezinárodních norem" a základních lidských práv a "je aktivní na humanitární úrovni", například "usnadňuje repatriaci ukrajinských dětí a výměnu válečných zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou, stejně jako podporuje propuštění izraelských rukojmích v pásmu Gazy".
Město na křižovatce lidí a myšlenek
Gallagher ve své přednášce přešel ze současnosti do minulosti a znovu zauzloval nitky dějin počínaje založením Aquileie v roce 181 před naším letopočtem. Již tehdy se podle něj město vyznačovalo "jako mimořádná kosmopolitní křižovatka národů a idejí" a umožňovalo "šíření uměleckých, kulturních a kultovních vlivů", které byly "přepracovány a znovu přizpůsobeny" jeho vlastnímu kontextu, připomněl a dodal, že i v křesťanské éře se město vyznačovalo "mimořádným posláním pro souznění národů". Z Aquileie se křesťanství mimo jiné šířilo "do sousedních zemí, postupně se dostávalo do kontaktu s různorodými národy a kulturami", sbližovalo je a přinášelo plody "ve všech oblastech myšlení, spirituality a umění". To vše vytvořilo "ducha přijetí a soužití", "umění dialogu a konfrontace" a "schopnost maximálně využívat podněty zvenčí".
Duch Aquileie a vatikánská diplomacie
"Dlouhá historie soužití, setkávání a dialogu této pohraniční oblasti, navzdory hlubokým ranám, které v srdcích lidí způsobily nánosy rozjitřených nacionalismů", je "zralým příkladem univerzálního bratrství", řekl sekretář pro vztahy se státy, z něhož by "dnešní Evropa měla i nadále čerpat inspiraci, aby trpělivě a s důvěrou zasévala mír". Gallagher pak obrátil svůj pohled "k současnému mezinárodnímu kontextu", kdy "tváří v tvář násilí a bezuzdnému užívání zbraní jako prostředku řešení sporů se diplomacie snaží plnit svůj tradiční úkol zprostředkování", který se často vztahuje k faktům, aniž by se však zabýval příčinami nebo oněmi "kulturními, sociálními, etnickými a náboženskými situacemi", které konflikty vyvolávají.
Doprovázet ty, kteří touží po míru
V takovém scénáři "papežská diplomacie, ačkoli se prezentuje jako realita strukturovaná podle norem mezinárodního práva, působí jako morální síla zbavená geopolitických ambicí, která dbá na to, aby se nepodbízela stranickým zájmům", vysvětlil arcibiskup, a v žádném případě není lhostejná "k očekáváním a konkrétním potřebám lidí, k zoufalému volání křehkých a zavržených", jejichž "hlasem a ozvěnou" se stává. Zájmem Svatého stolce je tedy doprovázet všechny, kdo touží po míru a hledají smíření, a z tohoto důvodu lze "charakteristické rysy ducha Aquileie" nalézt "v postoji papežského diplomata upřednostňujícího dialog se všemi", zdůraznil sekretář pro vztahy se státy, "včetně těch partnerů, kteří jsou považováni za nepohodlné nebo nejsou legitimováni k jednání", nebo v jeho sklonu maximálně využívat pokoru a trpělivost k rozvazování zdánlivě nerozpletitelných uzlů". Diplomatická činnost Svatého stolce v praxi na jedné straně "zasahuje do zajištění svobody církve a na druhé straně," pokračoval Gallagher, "navrhuje spolupráci se státy a mezinárodními organizacemi při řešení velkých problémů lidstva", usiluje o ochranu základních lidských práv a "o potvrzení nejvyšších morálních a sociálních hodnot".
Diplomatické vztahy se zeměmi bývalé Jugoslávie
Arcibiskup Gallagher ve vztahu k "ponaučení z Akvileje, jímž je pěstovat" respekt k autonomii a "různým etnickým skupinám" upozornil na "podporu Svatého stolce procesu integrace západního Balkánu do Evropské unie", jehož základem je "rozšíření a uvolnění diplomatických vztahů", k němuž došlo po pádu Berlínské zdi a které vyústilo k "rozvoji konkordátní činnosti v zemích, kde změna politického systému vedla k odlišnému postoji k náboženství a katolické církvi". Vatikánský diplomat citoval dohody podepsané od roku 1996 s většinou států vzniklých rozpadem bývalé jugoslávské republiky a označil je za "autoritativní nástroje odpovědi na etnické a konfesní antagonismy dramaticky vyvolané krátkozrakým pojetím národnosti" a poukázal na apoštolské cesty papeže Františka do Albánie v roce 2014, do Bosny a Hercegoviny v roce 2015, či do Bulharska a Severní Makedonie v roce 2019, které "ještě více posílily blízkost a podporu Svatého stolce při spolupráci a výměně těchto zemí s Evropou", a stejně tak i papežovy oficiální návštěvy hlavních měst "na podporu bratrského soužití mezi etnickými skupinami a náboženstvími, v rozlišování a vzájemném respektu".
Migrace na západobalkánské trase
Tato otevřenost a přijetí "různých národů a kultur", které charakterizovaly Aquileiu, konečně podněcuje k zamyšlení nad migrační krizí na západobalkánské trase," uvedl sekretář pro vztahy se státy, který vyzval k zamyšlení nad tisíci lidí, kteří se "snaží překročit hranice" na útěku před pronásledováním, válkami, konflikty nebo bídou a hledají nové příležitosti k existenci nebo bezpečné útočiště", tváří v tvář kterým se staví zdi a není snaha zvážit příležitosti, které může migrace nabídnout "s ohledem na růst inkluzivnějších společností". Svatý stolec navrhuje vládám a občanské společnosti, aby cizince přijímaly, chránily, podporovaly a integrovaly, a to, uzavřel arcibiskup Gallagher, vyžaduje zapojení "všech zúčastněných aktérů, včetně náboženských společenství".
Osobnosti věnující se dialogu a zprostředkování
Mons. Gallagher také závěrem připomněl, jak "duch Akvileie" ukoval "osobnosti oddané setkávání, dialogu a zprostředkování", mezi nimiž jsou "vynikající duchovní původem z Furlanska-Julského Benátska", kteří sloužili Svatému stolci v různých částech světa. V 19. a 20. století je třeba zmínit monsignora Luigiho Faiduttiho a arcibiskupa Antonina Zecchiniho, kteří žili "ve složitém náboženském a politickém panoramatu nově se rodících pobaltských republik", kardinála Celsa Costantiniho, "který se díky svým výrazným diplomatickým schopnostem stal trpělivým tkalcem vztahů mezi Svatým stolcem a Čínou", a kardinála Guida Del Mestriho, který přispěl "k takzvané vatikánské Ostpolitik ". Jedná se o osobnosti, které "umožňují pochopit souznění mezi dědictvím agregujících hodnot, které lze vysledovat v duchu Aquileie, a rysy diplomacie Svatého stolce", poznamenal arcibiskup Gallagher. Vatikánská diplomacie je totiž v různých souvislostech vyzývána k tomu, aby zajistila "společenství rozdílů", "zmírňování sporů a tkaní shody" v "přesvědčení, že uzavřenost a izolace vytvářejí dusivé společnosti, neschopné dýchat kyslík dialogu a setkání, pevné předpoklady pro budování autentického míru".
