PODCAST: Papež v Terstu, Ruffini: nohama na zemi, ale s velkými ideály

Paolo Ruffini, vatikánský Prefekt Dikasteria pro komunikaci

Ve včerejším projevu papeže Františka v Terstu je otázka směřující ke všem, a to nejen k tzv. profesionálním politikům.

Co je pro nás politika?

A s ní souvisí další, vlastně dvě: co je to demokracie? A jaká je role každého člověka, tedy i křesťanů, katolíků, v krizi demokracií?
To nejsou školní otázky. Když už, tak právě naopak.

Ve skutečnosti nás žádají, abychom se vymanili z oné přemíry abstraktnosti, do níž se často utíkáme, když politiku redukujeme na mocenskou hru, na aritmetiku nebo na topografii, na obsazování velitelských pozic; a když z demokracie děláme chladný manuál pravidel, jimiž se řídí tato hra, kterou příliš mnoho z nás - mylně - považuje za něčí.
Pravdou je, že předstíráme-li, že jsme pouhými diváky, namísto abychom byli aktéry (možnými protagonisty pokroku směrem ke společnému dobru), kteří jen přihlížejí z balkonu, chováme se nakonec jako Pilát Pontský; a naše mytí rukou nakonec prohlubuje jak krizi politiky, tak krizi demokracie; a s nimi i našeho vlastního osudu.
Odpověď papeže Františka je jiná; je konkrétní. A v hodině krize nemluví v abstraktních schématech, ale vyzývá nás ke zpytování svědomí, osobního i kolektivního. Jako jednotlivci i jako národ.

Jakou hru hrajeme?

Pokud se politika a demokracie netýkají jen některých (těch druhých: těch, kteří volí, těch, kteří vládnou, těch, kteří oponují, těch, kteří bojují, těch, kteří vycházejí do ulic); pokud se týkají každého z nás, našich životů, našich rozhodnutí, a to nejen v okamžiku hlasování, pokud je vše vzájemně propojeno; jakou hru hrajeme?

Papežovy otázky jsou adresovány nám; a vracejí nás zpět na zem. Jsou konkrétní. Stejně jako láska, jejíž nejvyšší formou je politika - jak František opakuje citací svých předchůdců. Rozmetávají vykonstruovaná schémata polarizací. Přijímají paradigma, které jen krátkozrakost naší doby nepovažuje za politické. Paradigma lásky, která vyžaduje účast, která zahrnuje vše, "která se nespokojuje s léčením následků, ale snaží se řešit příčiny. A je to forma lásky, která umožňuje politice dostát svým povinnostem a vzdálit se od polarizací".
Jaké místo má charita, láska k druhým, v našem politickém uvažování?

Charita - jak zdůrazňuje papež - je konkrétní. Je inkluzivní. Zná nás jménem. Volá nás jménem, abychom převzali osobní odpovědnost na cestě k lidštějšímu rozvoji.

Zapojuje nás do budování alternativy k morální atrofii dynamiky plýtvání.
Je to jediný skutečný lék na rakovinu, která rozkládá politiku a demokracii a která se živí nenávistí a lhostejností.
Je na každém z nás, abychom politiku, kterou všichni potřebujeme, neredukovali na součet čísel, procent. Na "prázdnou schránku", kterou je třeba obsadit.
Je na každém z nás, abychom obnovili naději, proroctví budoucnosti, kterou je třeba budovat společně, všichni společně; krásu sdílení projektů a příběhů při tkaní společného dobra.
Politika - řekl nám papež - je "účast". "Je to 'péče o celek'. Je to "myšlení o sobě jako o lidu, a ne jako o mně nebo mém rodu, mé rodině, mých přátelích. Není to populismus. Ne, je to něco jiného".
Participace je zodpovědnost, populismus naopak odpovědnost, která je individuální, anuluje v nerozlišenosti masy.
Myslete ve velkém, vyhrňte si rukávy a společně dělejte velké věci. To je úkol katolíků v politice.
Nohama na zemi, ale s velkými ideály.

Idealisté s velkým smyslem pro realitu a pro limity; vědomi si toho, že mohou realitu změnit. Krok za krokem. Na cestě, která stále pokračuje. Aniž by se cesta - jak říkával don Primo Mazzolari - spletla v bod příchodu a vlastnictví.

"Autentická víra," píše papež František v Evangelii gaudium, "vždy předpokládá hlubokou touhu měnit svět, předávat hodnoty, zanechat po sobě něco lepšího po našem pozemském putování".

Don Primo Mazzolari to vše přeložil výzvou, abychom se dívali vzhůru: ne doprava, doleva nebo do středu, ale vzhůru. Začít tím, že budeme novými lidmi, a ne dobrodruhy nového. Muži a ženami schopnými svobodně přijmout a dodržet závazek, místo abychom se chovali jako Pilát Pontský. Kteří nezůstávají v boji za spravedlnost stranou. Kteří neproměňují vášeň v zášť, spravedlnost v souhrnné vyřizování účtů; kteří nepopírají účel prostředky; kteří se nepoddávají kultuře hyperboly, kteří nehlásají zázračná řešení; kteří se nezříkají pravidla lásky v politice. Muži a ženy, kteří si nenamlouvají, že mohou vybudovat nebe na zemi, kteří si politiku nepletou s momentální výzvou, kdo vyhraje a kdo prohraje, ale prožívají ji jako cestu, k níž jsme všichni povoláni. Jako výzvu k tomu, abychom se vždycky snažili být lepšími.

Jako měřítko pro naše zpytování svědomí se mi vybavují slova Alda Mora z doby, kdy byl mladým univerzitním profesorem: "Pravděpodobně navzdory všemu historický vývoj, jehož budeme určovateli, nesplní naše ideální požadavky; velkolepý příslib, který se zdá být obsažen ve vnitřní síle a kráse těchto ideálů, nebude naplněn. To znamená, že lidé budou muset vždy zůstat před zákonem a státem v pozici více či méně vyhroceného pesimismu.

A jejich bolest nebude nikdy zcela utišena. Tato nespokojenost, tato bolest je však nespokojeností samotného člověka s jeho životem, který je až příliš často křečovitější a podlejší, než by se zdálo, že jeho ideální krása oprávněně vzbuzuje naději. Je to bolest člověka, který neustále shledává vše menší, než by si přál, jehož život se tolik liší od ideálu nejasného v jeho snu.
Je to bolest, která nepolevuje, ledaže by trochu polevila, když se vyznává duším, které umějí chápat nebo zpívaly v umění, nebo když síla víry či krása přírody tuto úzkost rozpustí a navrátí klid. Možná, že údělem člověka není plně realizovat spravedlnost, ale neustále po ní hladovět a žíznit. Vždy je to však velký osud".