PODCAST: Petr Vizina – Jak četl Kafka Bibli?

Češi letos slaví století od smrti spisovatele Franze Kafky. Trochu se zdráháme Kafku, pražského Němce ze židovské rodiny, si tak docela přivlastnit na stejný způsob jako jiné velké spisovatele 20. století, třeba Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala. Franz Kafka není náš ve stejném slova smyslu; navykli jsme si za Čecha považovat toho nebo tu, jejíž mateřštinou je čeština, což je trochu zastaralý, ale stále platný koncept. V anketě Největší Čech, pořádané před devatenácti lety, se spisovatel Kafka umístil pětapadesátý. Sigmund Freud, velká postava světové psychiatrie a rodák z německy mluvící židovské rodiny v městečku Příbor na Moravě, je mezi největšími Čechy zasutý až na osmadevadesátém místě. Často slýcháme, že ten německy mluvící Žid původem z Prahy byl prorok. A skutečně, v době velkých ideologií, jako byl národní socialismus v Německu, nebo komunismus sovětského typu, se Kafka, předvídající vládu neprůhledné byrokracie nad osudem jednotlivce, jeví vizionářsky. Střední Evropa, kde se mísí národnosti, jazyky a náboženské přesvědčení, je podle jiného spisovatele, Milana Kundery, unikátním prostorem, který je definovaný spíš bohatou a vrstevnatou kulturou než zeměpisnou polohou. Kundera věnoval Kafkovi pronikavou esej, v níž svého Kafku brání proti všem, kdo chtějí mít z Kafky, cituji, „patrona neurotiků, zachmuřenců, neduživců a anorektiků, patrona sofistikovaných pozérů a hysteriků“. Rozumím-li správně, Kundera tak skládá Kafkovi rafinovanou poctu, když píše, že na rozdíl od svých epigonů nebyl Kafka ničím z toho. A ještě větší poklonu složil Kundera Franzi Kafkovi, když v jednom ze svých románů píše o prezidentovi československé normalizace Gustavu Husákovi, že nejspíš Kafku neznal, zato Kafka tohoto „prezidenta zapomnění“, jak se Husákovi říkalo, znal dobře. Ačkoli spisovatel Kafka zemřel o téměř půl století dříve, než se prezident Husák usídlil na pražských Hradčanech.  

Když je v jednání úřadů něco nesrozumitelné a absurdní, říkáme tomu dodnes „kafkárna“ a připadáme si jako Zeměměřič K, který se snaží pochopit, jak to chodí nahoře na zámku. Jakmile si připadáme nesví a nepochopení, může nás utěšit příběh Řehoře Samsy, který se jednoho rána probudil z nepokojných snů proměněný v jakýsi nestvůrný hmyz. Což je začátek Kafkovy povídky Proměna a údajně jedna z nejslavnějších úvodních vět světové literatury. A co teprve humor, který je v Kafkovi skrytý, ale o to působivější! Úředníci nad občany neustále bdí, takže je přijímají o čtvrté ranní v erární posteli a prosí Zeměměřiče K, aby nepřestal vyprávět, protože jedině tehdy se nejlépe usíná. Představuji si, jak se Kafka řehtal, když ze svých románů, které zůstaly nedokončené, předčítal svým přátelům.

Daleko dřív, než ankety lidové oblíbenosti pochopili Kafkovu přitažlivost trhovci. Turisté, okouzleni kafkovským mýtem, si z Prahy odvážejí hrnky nebo trička s nenapodobitelnou podobiznou spisovatele s výraznýma ušima. Nejspíš neexistuje spisovatelka nebo spisovatel tolik proslulí vlastní podobiznou jako Franz Kafka.

Ke Kafkovi si při jeho stoletém výročí řekli své historičky a historici literatury, germanisté i bohemisté, psychologové, režisérky a režiséři, herci a herečky, vyšel komiks inspirovaný jeho životem. Existují svědectví o Kafkově práci právníka v Dělnické úrazové pojišťovně, naznačující, že nešlo o zaměstnání, které geniální spisovatel nesnášel, ale o sociální zkušenost, která odpovídala jeho citlivosti. Kafkovy texty vysílá rozhlas na pokračování a několik českých galerií uspořádalo výstavy inspirované jeho díly i spisovatelskou legendou.

Mám ale za to, že dílo Franze Kafky čeká na své teoložky a teology. Otázka není, zda Kafka četl Bibli – četl ji velmi pečlivě a na jeho textech je to poznat – otázka je spíš, jak Kafka Bibli četl. Náboženské interpretace jsou na místě, Kafkův blízký přítel Max Brod dokonce pokládal Franze Kafku v první řadě za náboženského myslitele a nezůstal ve svém názoru osamocený. Ve svých aforismech Kafka označil netrpělivost a lhostejnost za dva hlavní hříchy člověka. Utahuje si z maličkých, domácích bohů přinášejících uspokojení. Píše o pravdě, kterou nemůžeme vidět, ale kterou můžeme být. Kafka, v jehož rodině bylo židovství spíš sváteční, společensko-obchodní záležitostí než náboženským přesvědčením, se vyznal v chasidských legendách i v díle křesťanského existencialisty Sørena Kierkegaarda.

Dvě témata, jedno metafyzické a druhé osobní, se teologům nabízejí už při prvním čtení. V románu Proces je Josef K. obviněn, aniž bychom věděli z čeho, nebo proč. Jako by byl vinen jenom proto, že existuje. Jako by samotné bytí bylo zatíženo pocitem viny. Můžeme se dohadovat, zda touto vinou myslí Kafka porušenost, z níž se vlastními silami nelze vymanit. Obdobně, zeměměřič K. je přitahován k zámku, aniž jako čtenáři vlastně tušíme proč. Může a možná nás jako čtenáře má dráždit, že K. není schopen odejít ani poté, co se povolání ze zámku ukáže jako nesrozumitelné a zámek samotný nedostupný pro vysvětlení. Možná nás má dráždit, že je K. vržený do děje, v němž si, znovu, z vlastních sil, nedokáže pomoci. Je jisté, že se nedozvíme, jak to vlastně Kafka myslel, ale bylo by zajímavé přemýšlet o Kafkově teologii dědičného hříchu.

Druhé kafkovské téma je osobní a je otázkou, jestli by Kafka souhlasil s tím, že se jeho Dopis otci dostal do ruky někomu dalšímu než obchodníkovi Hermannu Kafkovi, tedy právě Kafkovu otci. Zatímco Kafkovy kratší prózy i romány budí směsici emocí, od strachu až k pobavenému smíchu, Dopis otci je hořké čtení. Syn píše dopis už jako dospělý, je mu přes třicet, přesto si přesně pamatuje zážitky z dětství, které syna před zrakem panovačného a vševědoucího otce zanechávají koktajícího či rovnou němého.

Tušíme, že obrazy Boha, jehož v modlitbě oslovujeme Otče, ať chceme, či nechceme, souvisí s tím, jací byli naši pozemští otcové, souvisí s naší vlastní zkušeností dcer a synů. Jak asi Kafka četl starozákonní texty, v nichž Mojžíš vyhlašuje Izraeli Hospodina jako otce, který vše učinil a zpevnil a jak četl slova žalmisty, že Hospodin je otcem sirotků a vdov, otcem, který se slitovává nad svými syny? Jak četl evangelijní pasáže, v nichž Ježíš prohlašuje o svém Otci, že jsou jedno, že Otec dává lidem dobré věci, je věrný a spolehlivý, v jeho domě je mnoho příbytků a má spočítané i naše vlasy na hlavě? Jinými slovy, jak náboženský myslitel Kafka rozuměl vztahu Ježíše k nebeskému Otci?

Autorka časopisu The Atlantic Judith Shulevizová nedávno čtenářstvo vyzvala k tomu, abychom se vzdali své snahy Kafku pochopit. Na začátku svého článku přichází s rabínskou anekdotou. Podobenství jsou podlé té anekdoty něčím na způsob laciné svíce, která králi pomáhá najít zlaťák. Zato díky jedinému vtipu, který nás rozesměje, můžeme pochopit celou židovskou Tóru, tvrdí článek.

Zajímalo by mě, jak Kafka četl Bibli, jak rozuměl podobenstvím, čeho se obával a čemu se smál. Třeba bych ho nepochopil, ale mohl bych se zasmát s ním.

Petr Vizina je český novinář a teolog