Církev absolutně odmítá eutanazii a asistovanou sebevraždu
Salvatore Cernuzio
Absolutní nesouhlas s asistovanou sebevraždou a eutanazií; obrana práva na život, zejména těch nejslabších; nezbytné vyhodnocení nepřiměřené léčby; větší péče o nemocné; spolupráce církve a politiky v otázkách konce života. Arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda Papežské akademie pro život, objasňuje v Malém lexikonu o konci života (Piccolo lessico del fine vita), 88stránkovém slovníku vydaném Vatikánským nakladatelstvím, některé body týkající se vysoce etických otázek spojených s debatou o konci života: od eutanazie a asistované sebevraždy až po paliativní péči a kremaci. Arcibiskup Paglia předal kopii Lexikonu papeži Františkovi 8. srpna, když jej papež přijal na audienci v Apoštolském paláci.
Co na to řekl papež František, který vždy trval na obraně života v každé fázi jeho vývoje?
Papež František znovu ocenil práci, kterou vykonává Papežská akademie pro život. Téma konce života je jistě složité a církev má na své straně bohaté magisterium od Pia XII. až po dnešek. Život je třeba bránit po celou dobu existence, nejen v určitých konkrétních okamžicích. Především je třeba hájit právo na život, a to zejména život slabých osob, a čelit tak oné "kultuře odpisu", která se skrývá za nárokem na soběstačnost a autonomii dnešních žen a mužů.
Někteří říkají, že toto vademecum představuje otevřenost Svatého stolce k pozastavení výživy a hydratace. Je tomu tak?
Připomínám, že již v roce 1957 Pius XII. - jak se uvádí v Lexikonu - potvrdil zákonnost pozastavení ventilace, pokud jsou přítomny určité závažné podmínky. A již v roce 2007 tehdejší Kongregace [dnes Dikasterium, pozn. red.] pro nauku víry poté, co potvrdila pozitivní předpoklad pro jejich používání, uznala, že terapie mohou být zákonně přerušeny (nebo nezahájeny), pokud s sebou nesou "nadměrné zatížení nebo značné fyzické nepohodlí". To jsou dvě kritéria, která jsou součástí definice nepřiměřené léčby, tj. takové, která má být přerušena. Jedná se o posouzení, které vždy vyžaduje, pokud je to možné, účast nemocného. Lexikon je třeba číst celý.
Mění se tím něco na eutanazii a asistované sebevraždě? Některé noviny v souvislosti s "Malým lexikonem o konci života" tvrdily, že odmítnutí terapeutické úpornosti nebo odmítnutí nepřiměřené úpornosti v léčbě ve skutečnosti zakrývá příznivé posouzení této záležitosti...
Církev znovu zdůrazňuje svůj absolutní nesouhlas s jakoukoli formou eutanazie a asistované sebevraždy. A to je také mé přesvědčení, i když by mě někteří chtěli přesvědčit o opaku. Církev nás však také vybízí k zamyšlení nad tím, jak nepřiměřená úpornost (terapeutická úpornost) není výrazem medicíny a péče, která je skutečně šitá na míru a ve prospěch nemocného. Smrt je bohužel dimenzí života. Je nevyhnutelná. Samozřejmě nesmíme nikdy zkracovat délku života, ale nesmíme ani trvat na tom, abychom jakýmkoli způsobem bránili jeho průběhu. Jsme křehcí. A právě proto se musíme starat jeden o druhého. Musíme dělat mnohem více než obvykle, abychom doprovázeli lidi v závěrečné fázi jejich existence, s vědomím, že pro nás věřící smrt není posledním slovem!
V "Lexikonu" se hovoří o "legislativních prostředcích": které z nich jsou považovány za přijatelné?
Žádná "přijatelná zprostředkování" a priori neexistují. Je jisté, že v zásadních a velmi citlivých otázkách konce života je žádoucí, aby bylo dosaženo co největšího společného konsensu, a aby tedy byly s respektem zohledněny různé citlivé otázky a náboženská přesvědčení. To je úkolem politiky. Církev může spolupracovat s ohledem na společné dobro celé společnosti. Jejím úkolem je spíše formace svědomí než tvorba zákonů.
