Papež v Asii a Oceánii. Kardinál Tagle: Malé církve nás mohou poučit

Gianni Valente a Fabio Beretta

Řím Fides) - Čtyři země na dvou kontinentech, celkem téměř 40 tisíc kilometrů na cestě. Papežské letadlo odstartuje 2. září z letiště Fiumicino a zahájí pro papeže Františka nejdelší a nejnáročnější apoštolskou cestu, rozloženou mezi Asii a Oceánii. Římský biskup však neopouští svou diecézi proto, aby lámal rekordy. Jeho cesta - jak naznačuje kardinál Luis Antonio Gokim Tagle - je spíše „aktem pokory před Pánem, který nás volá“. Je to „akt poslušnosti vůči poslání“. S blížící se cestou, která papeže Františka zavede do Indonésie, Papuy-Nové Guineje, Východního Timoru a Singapuru, proprefekt Dikasteria pro evangelizaci - (Sekce pro první evangelizaci a nové partikulární církve) v rozhovoru pro agenturu Fides také naznačuje, proč je cesta Petrova nástupce mezi církve „malých stád“ důležitá pro celou univerzální církev a může být důležitá pro všechny, kterým záleží na míru ve světě.

Ve svých téměř 88 letech se papež František chystá na nejdelší a nejnáročnější cestu svého pontifikátu. Co ho vede k tomu, aby se vydal na tuto „tour de force“?

Vzpomínám si, že tato cesta do Asie a Oceánie byla ve skutečnosti plánována již v roce 2020. Právě jsem přijel do Říma na Kongregaci pro evangelizaci národů a vzpomínám si, že už existoval tento projekt. Pak ale všechno zastavila pandemie Covidu-19. A byl jsem velmi překvapen, že se Svatý otec tohoto projektu znovu ujal. Je to známka jeho otcovské blízkosti k tomu, co nazývá „existenciálními periferiemi“. Po pravdě řečeno: jsem méně starý než papež a zažívám, že tyto dlouhé cesty jsou těžké. Přijmout i tuto únavu je pro něj aktem pokory. Není to show, která má ukázat, čeho je člověk ještě schopen. Jako svědek říkám, že je to akt pokory před Hospodinem, který nás volá. Je to akt pokory a poslušnosti vůči poslání.

Někteří opakují: I tato cesta potvrzuje, že papež dává přednost Východu a zanedbává Západ...

Tato myšlenka považovat apoštolské cesty za znamení toho, že Svatý otec „preferuje“ jeden kontinent nebo část světa nebo pohrdá jinými částmi, je falešnou interpretací papežských cest. Po této cestě, na konci září, papež plánuje navštívit Lucembursko a Belgii. Navštívil také mnoho zemí v mnoha regionech Evropy. Zdá se mi, že těmito cestami chce povzbudit katolíky ve všech souvislostech. A také mít na paměti, že v těchto oblastech světa žije velká část lidstva. V Asii žijí dvě třetiny světové populace. Většina těchto lidí je chudá. A mnoho křtů se odehrává právě mezi chudými. Papež František ví, že tam žije mnoho chudých lidí, a mezi chudými panuje tato náklonnost k Ježíšově osobě a k evangeliu, a to i uprostřed válek, pronásledování a konfliktů.

Jiní poukazují na to, že v mnoha zemích, které papež navštívil, je křesťanů v porovnání s počtem obyvatel málo.

Před uskutečněním cest obdržel papež pozvání nejen od místních církví, ale také od občanských autorit a politických představitelů, kteří oficiálně požádali o přítomnost římského biskupa ve svých zemích. O papežovu přítomnost stojí nejen z důvodů víry, ale také z důvodů zájmu občanských autorit. Papež pro ně zůstává mocným symbolem lidského soužití v duchu bratrství a péče o stvoření.

Vy, jako pastor patřící k filipínské církvi a poté kardinál misijního dikasteria, jaké máte zkušenosti a setkání se zeměmi a církvemi, které papež v nadcházejících dnech navštíví?

Na Papui-Nové Guineji jsem vykonal apoštolskou návštěvu seminářů na žádost kardinála Ivana Diase, který byl tehdy prefektem Kongregace Propaganda Fide. Během dvou měsíců jsem podnikl dvě cesty a navštívil semináře na Papui-Nové Guineji a Šalamounových ostrovech. Navštívil jsem také Indonésii a Singapur, ale nikdy jsem nebyl ve Východním Timoru, i když jsem se mnohokrát setkal s biskupy, kněžími, řeholníky a laiky z této země. Asie je pro mě „svět složený z různých světů“ a jako Asiat vidím, že cesty po Asii otevírají mysl a srdce k rozsáhlým horizontům lidskosti, lidské zkušenosti. Křesťanství je v Asii také ztělesněno způsoby, které jsou pro mě překvapivé. Dozvídám se tolik o moudrosti a tvořivosti Ducha svatého. Vždycky mě překvapí, jakým způsobem se evangelium vyjadřuje a ztělesňuje uprostřed různých lidských kontextů. Přeji si, aby papež a také my všichni z papežského doprovodu a také novináři mohli zakusit tuto novou zkušenost, zkušenost tvořivosti Ducha svatého.

Jaké dary a potěšitelné momenty mohou církevní společenství, která papež při své příští cestě navštíví, nabídnout celé církvi?

V těchto zemích jsou křesťanská společenství téměř všude menšinou, „malým stádcem“. V místech, jako je Evropa, se církev přesto těší jistému kulturnímu, společenskému a dokonce i občanskému „statusu“ respektu. Ale také v mnoha zemích Západu se vracíme k této zkušenosti církve jako malého stádečka. A může být dobré podívat se na církve v mnoha zemích Východu, abychom viděli, jak se člověk chová, když je ve stavu, v postavení malosti. V těchto zemích se mnohokrát opakuje zkušenost prvních apoštolů, Ježíšových učedníků. Jeden farář v Nepálu mi řekl, že území jeho farnosti je velké jako třetina Itálie: má jen pět farníků roztroušených na tomto velkém území. Jsme v roce 2024, ale kontext a zkušenosti vypadají jako ve Skutcích apoštolů. A malé církve na Východě nás mohou poučit.

První zastávkou papežské cesty je Indonésie, země s největší muslimskou populací na světě.

Indonésie je souostrovní stát a panuje zde obrovská rozmanitost kulturních, jazykových, ekonomických a sociálních situací. Je to také země s největším počtem muslimských obyvatel na světě. A velkým darem Ducha svatého pro indonéské katolické společenství je soužití, které nepopírá rozmanitost. Doufám, že papežova návštěva přinese nový impuls k bratrství mezi věřícími různých náboženství.

Zažil jste během svých návštěv konkrétní známky tohoto bratrského soužití?

Bylo mi řečeno, že pozemek, na kterém stojí Katolická univerzita, je darem od prvního prezidenta. Silné poselství, které má ukázat, že v indonéském národě jsou všichni přijímáni jako bratři a sestry. Vzpomínám si také, když jsem se zúčastnil Dnů mládeže v Asii. Vzhledem k nízkému počtu křesťanů bylo mezi dobrovolníky zapojenými do organizace také mnoho mladých muslimů. Biskupská konference mi poskytla dva asistenty, oba muslimy, které jsem viděl, jak plní své úkoly s velkou úctou k církvi.

Druhá zastávka: Papua-Nová Guinea.

Církev na Papui-Nové Guineji je mladá, ale již dala univerzální církvi mučedníka Petra To Rota, který byl také katechetou. Papua-Nová Guinea je také multikulturní zemí s různými kmeny, které se občas dostávají do vzájemných konfliktů. Je to však země, kde může být rozmanitost přínosem. Pokud odložíme své předsudky, můžeme i v kmenových kulturách najít lidské hodnoty blízké křesťanským ideálům. A pak jsou na Papui-Nové Guineji místa, kde je příroda nedotčená. Před dvěma lety jsem tam byl na vysvěcení nové katedrály. Ptal jsem se biskupa na vodu a on mi řekl: „Můžeme pít vodu z řeky, je pitná“. Díky kmenové moudrosti se jim podařilo udržet soulad s přírodou a mohou pít přímo z řeky. Něco, co my v takzvaných vyspělých zemích už nemáme.

Třetí zastávka: Východní Timor.

Je příznačné, že se papež dotkne Indonésie a poté Východního Timoru. Dvě země, které mají za sebou historii bojů a nyní jsou v míru. Je to mír křehký, ale díky oběma se zdá, že je trvalý. Vztahy mezi místní církví a vládou jsou tam velmi dobré. Místní vláda podporuje i vzdělávací služby spojené s církví. A zdá se mi, že církev byla jedním z opěrných bodů pro obyvatelstvo během války za nezávislost. Obyvatelé Východního Timoru říkají, že víra v Krista je v letech boje za nezávislost podržela.

Čtvrtá zastávka, Singapur.

Je to jedna z nejbohatších zemí světa a je obdivuhodné vidět lidi, kteří během několika let a s omezenými zdroji dosáhli takové úrovně profesionality a technologického pokroku, a to i díky svému smyslu pro disciplínu. Singapurská vláda zaručuje všem komunitám věřících svobodu a chrání je před útoky a znevažujícími činy. Přestupky proti náboženstvím jsou přísně trestány. Lidé žijí v bezpečí, stejně jako turisté. Je však zapotřebí rovnováhy. Historie nás učí, že je třeba dávat pozor, aby uplatňování zákonů nakonec nebylo v rozporu se samotnými hodnotami, které mají zákony chránit.

I v těchto zemích - zejména na Papui-Nové Guineji - je apoštolská činnost protkána příběhy misionářských mučedníků. Někdy je však práce misionářů stále prezentována pouze jako projev kulturního a politického kolonialismu.

V současné době existuje tendence a pokušení číst dějiny, zejména dějiny misií, s dnešními kulturními schématy a vnucovat misionářům, kteří žili před staletími, své vlastní vize. Místo toho je třeba číst dějiny s klidem. Misionáři jsou pro církev darem. Poslouchají samotného Krista, který svým vlastním řekl, aby šli až na konec světa hlásat evangelium, a slíbil, že bude vždy s nimi. Někdy někteří představitelé národů brali misionáře na různá místa během kolonizačních procesů. Tito misionáři se však stěhovali proto, aby evangelizovali, a ne proto, aby s nimi kolonizátoři manipulovali a využívali je. Mnozí kněží, misionáři, řeholníci, jednali v rozporu se strategií své vlády a byli umučeni.

Co je oním tajemným pojítkem, které vždy spojuje mučednictví a misii?

Před dvěma lety byla zveřejněna studie o náboženské svobodě. Vyplývala z ní jasná skutečnost: v zemích, kde docházelo k zastrašování a pronásledování, rostl počet křtů. Tam, kde existuje reálná možnost mučednické smrti, se šíří víra. A i ti, kteří nejsou věřící, si kladou otázku: kde se ale bere všechna ta síla, která je vede k tomu, aby obětovali svůj život? Je to evangelium v akci. A naším cílem, i pro Dikasterium pro evangelizaci, je pomáhat místním církvím, ne jim vnucovat nějaký způsob myšlení nebo kulturu odlišnou od jejich.

(Agenzia Fides 26/8/2024)