Pavel VI.: dialog jako protilék na náboženský marketing a urážky na sociálních sítích
ANDREA TORNIELLI
Dialog "není zpupný, není pichlavý, není urážlivý. Jeho autorita je vlastní pravdě, kterou vykládá, lásce, kterou šíří, příkladu, který navrhuje; není to příkaz, není to vnucování. Je pokojný, vyhýbá se násilným způsobům, je trpělivý, je velkorysý". Toto napsal Pavel VI. ve své první encyklice Ecclesiam suam, vydané 6. srpna před šedesáti lety. Těchto několik slov stačí k pochopení mimořádného významu Montiniho listu, který vyšel celý v rukopise z jeho pera něco málo přes rok po jeho zvolení papežem, když ještě probíhal koncil. Papež ze severoitalské Brescie definoval Ježíšovo poslání jako "dialog o spáse" a poznamenal, že "Ježíš nikoho fyzicky nezavazoval, aby ho přijal; byl to nesmírný požadavek lásky, který sice představoval obrovskou odpovědnost u těch, jimž byl určen, nicméně jim ponechával svobodu na něj odpovědět nebo ho odmítnout". Jednalo se o formu vztahu, která prokazuje "záměr korektnosti, úcty, sympatie, dobroty ze strany těch, kdo jej navazují; vylučuje apriorní odsuzování, urážlivé a obvyklé polemiky, marnost zbytečných rozhovorů". Nelze si nevšimnout, jak je tento přístup vzdálen od přístupu, který je charakteristický pro většinu digitálního tlachání těch, kteří odsuzují všechno a všechny, používají hanlivé výrazy a zdá se, že ke své existenci potřebují "nepřítele".
Dialog, který podle Pavla VI. neodmyslitelně patří k hlásání evangelia, nemá za cíl bezprostřední obrácení partnera rozhovoru - obrácení, které je navíc vždy dílem Boží milosti, nikoli dialektické moudrosti misionáře - a předpokládá "stav mysli člověka, který... cítí, že už nemůže oddělit svou spásu od hledání spásy druhých". Člověk se zkrátka nespasí sám. Nespasí se ani tím, že vztyčí ploty nebo se uzavře do pevností oddělených od světa, aby se postaral o "čistotu" a vyhnul se nákaze. Dialog je "spojení pravdy s láskou, inteligence s láskou". Není to zánik identity těch, kdo věří, že pro hlásání evangelia je nutné přizpůsobit se světu a jeho agendě. Není to vyzdvihování identity jako oddělenosti, která nutí člověka dívat se na "druhé" svrchu. "Církev musí vstoupit do dialogu se světem, v němž žije. Církev se stává slovem, církev se stává poselstvím, církev se stává rozhovorem", protože "ještě předtím, než se svět obrátí, ba aby se obrátil, je třeba se k němu přiblížit a hovořit s ním". A svět, jak vysvětlil Pavel VI, "není spasen zvenčí".
První encyklika papeže Montiniho však již od prvních slov obsahuje další cenné indicie pro dobu, v níž žijeme. Ecclesiam suam, církev je "jeho", náleží svému zakladateli Ježíši Kristu. Není "naše", není vybudována našima rukama, není plodem naší šikovnosti. Její účinnost nezávisí na marketingu, na nastudovaných kampaních, na poslechovosti ani na schopnosti zaplnit stadiony. Církev neexistuje proto, že je schopna produkovat velké akce, mediální ohňostroje a influencerské strategie.
Je ve světě proto, aby prostřednictvím každodenního svědectví mnoha "ubožáků", hříšníků, kterým bylo odpuštěno, vynesla na světlo krásu setkání, které zachraňuje a poskytuje horizont naděje. Je na světě, aby každému nabídla příležitost setkat se s Ježíšovým pohledem.
