Co udržuje svět v chodu

Andrea Tornielli

Co „držuje svět v chodu“? Někdo by mohl odpovědět, že ekonomika, jiný třídní boj, další zvědavost nebo touha podnikat a experimentovat, další láska. Před více než třiceti lety v Argentině řekla jedna stará žena biskupu Bergogliovi, že Boží milosrdenství je oporou světa, („kdyby Pán všechno neodpustil, svět by neexistoval“); dnes František naznačuje, co je „motorem“, který ho udržuje v chodu. V katedrále v Jakartě papež upřesňuje, že to, co pohání svět kupředu, je „milosrdenství, které se dává“ v soucitu. Řekl, že soucit neznamená rozdávat pomoc nebo almužnu potřebným „s pohledem shůry“, ale znamená sklonit se a skutečně se spojit s těmi, kdo jsou na zemi, a tak je pozvednout a dát jim naději. Znamená to také přijmout sny a touhy těch, kteří potřebují spásu a spravedlnost, a stát se jejich podporovateli a spolupracovníky.

Jsou lidé, kteří se soucitu bojí, poznamenal Petrův nástupce, „protože ho považují za slabost“ a „místo toho vyzdvihují, jako by to byla ctnost, vychytralost těch, kteří slouží svým vlastním zájmům tím, že se od všech drží v odstupu, nenechají se ničím a nikým ‚dotknout‘ a myslí si, že tak jsou při dosahování svých cílů bystřejší a svobodnější“. To je však,“ řekl, "falešný pohled na skutečnost". Protože „to, co udržuje svět v chodu, nejsou kalkulace vlastních zájmů, které zpravidla končí ničením stvoření a rozdělováním společenství, ale rozdávaná láska“. „Soucit nezakrývá skutečný pohled na život, naopak, díky němu vidíme věci lépe, ve světle lásky“.

Právě o soucitu svědčí Ježíš na každé stránce evangelia: není lhostejný ke skutečnosti, je viditelně dojatý, nechává se zranit dramatem a potřebou těch, s nimiž se setkává. Naopak lhostejnost, která se v dlouhodobém horizontu mění v cynismus, nás nutí věřit, že jsme svobodnější, ale ve skutečnosti nás kousek po kousku činí méně a méně lidskými.