Účel synody a „módní“ reformy

Andrea Tornielli

Jaká je priorita synody, která brzy začne? Jaký je hlavní a nejdůležitější cíl reformy v synodálním smyslu církve? Z Bruselu, z baziliky Nejsvětějšího Srdce Páně v Koekelbergu, kde se setkal s biskupy, kněžími, řeholníky a pastoračními pracovníky, nastínil papež František odpověď položením otázky. „Synodální proces,“ řekl, povzbuzen nasloucháním svědectví, ‚musí být návratem k evangeliu; nesmí mít mezi svými prioritami nějakou ‘módní' reformu, ale musí se ptát: jak můžeme zařídit, aby evangelium oslovilo společnost, která mu už nenaslouchá nebo se od víry odvrátila? Tuto otázku si všichni položme“.

Tedy nikoli „módní“ reformy. Nikoliv programy, které - na jedné straně - prosazují funkční změny, jež končí klerikalizací laiků a laiček, ani ty, které - na straně druhé - usilují o obnovení doby, která se nesla na vlně neoklerikalismu: obojí jsou perspektivy, které nakonec zastíní naléhavou a zásadní otázku, kterou František znovu předložil, totiž otázku hlásání evangelia v sekularizované společnosti. Obě perspektivy nakonec zapomínají na jediný skutečný cíl jakékoli reformy v církvi: dobro duší, péči o svatý věřící Boží lid.

Tím, že do středu pozornosti znovu postavíme papežovu otázku, která byla důvodem II. vatikánského ekumenického koncilu, a tím, že do středu pozornosti znovu postavíme dobro a péči o Boží lid, pochopíme, jak je synodalita cestou k živému společenství v církvi. Není to další byrokratická zátěž pro kleriky a laiky, kteří ji přijímají neochotně a jen slovy, přičemž v činech zůstávají stále svázáni s modely z doby před sto lety. Není to klíč, kterým se ospravedlňuje každá světská iniciativa. Naopak, je plným vyjádřením žitého společenství. Pouze na základě vědomí, že jsme všichni Bohem milováni, pouze tím, že s radostí žijeme evangelium, můžeme svědčit svým bratřím a sestrám, vědomi si skutečnosti, že - ať už je naše role v církvi jakákoli - jsme povoláni někým Jiným a je to On, kdo vede svou církev.