Biskupská synoda: Úloha jáhnů, křesťanská iniciace a žádost chudých církví o pomoc

Alessandro Di Bussolo

Ze zástupců tak rozdílných kontinentů - Afriky, Ameriky a Evropy - byl po svém úvodním projevu nejvíce novináři dotazován jáhen Geert De Cubber, svědek synodního procesu, teolog, bývalý novinář, stálý jáhen diecéze Gent (Belgie) a biskupský delegát pro katechezi a pastoraci mládeže a rodin. Je jediným členem shromáždění, který je stálým jáhnem, je ženatý, s dětmi žijícími v církvi latinského obřadu, i když z východních katolických církví je zde v Římě také jeden jáhen ze syrské církve a jeden melchitský jáhen, který bude brzy vysvěcen na kněze.

De Cubber zopakoval to, co řekl v synodním sále: jáhen je „stavitelem mostů“ v rodině („a já,“ svěřil se, „jsem si udělal ‚předsynodní‘ setkání se svou ženou a třemi dětmi, abych tu mohl být“), s jinými rodinami, v komunitě a také s vnější společností, „a to může být v sekularizované společnosti“, jako je belgická, opravdu užitečné. Úkolem jáhna, dodal, je jít ven a „jít tam, kam církev nechodí, k těm, kteří nemají hlas a jsou samotnou církví i společností marginalizováni, a přivést je zpět do církve“.

V církvi, kde jsou praktikující často unavení a starší a kde „pokud nepůjdeme synodální cestou, církev nepřežije“, se belgický jáhen snažil vnést synodalitu mezi mladé lidi a sjednotil v tomto úsilí pastoraci mládeže všech vlámsky mluvících diecézí. „Mezitím jsme si změnili název, nyní jsme Kammino, přičemž písmeno „k“ označuje, že jsme katolíci, v našem jazyce.“

Na podnět novinářské otázky připustil, že jáhni mohli být na synodě lépe zastoupeni a že ví, že jáhni ve Spojených státech amerických, „kde je duchovní služba velmi silná“, „nejsou příliš šťastní, že je nás tak málo“. Navrhl proto, aby se v budoucnu konalo postsynodální setkání jáhnů, jako tomu bylo letos v případě farářů. „Být jáhnem,“ uzavřel De Cubber, “pro mě vůbec není přípravou na kněžství, nemám toto povolání. Naše jáhenství je výhradně službou“.

Na toto téma chilský arcibiskup z Puerto Montt monsignor Luis Fernando Ramos Pérez upozornil, že v jeho zemi bylo od II. vatikánského koncilu vysvěceno mnoho stálých jáhnů, dnes „je jich více než kněží a řeholníků“ a jejich přínos „je mimořádný a oceňovaný, spravují farnosti společně s farářem“. Nejsou to však „miniaturní kněží“, dodal. Mons. Inácio Saure, arcibiskup z Nampuly, předseda Mosambické biskupské konference a člen Misionářů Consolata, zase vysvětlil, že v jeho církvi v současné době nejsou žádní jáhni, „protože se velmi věnujeme formaci kněží“, i když v budoucnu, pokud bude příležitost, budou jistě vysvěceni. Také připravujeme farní společenství, aby „když přijde dočasný jáhen, se hned neptalo: „Proč necelebruje?“.

Africký biskup v odpovědi na jednu otázku vyzval synodu, aby se seznámila s dramatickou situací v jeho zemi, zničené válkou, která začala v roce 2017 (nyní je pozastavena), s 5 000 mrtvými a milionem vysídlených. Přestože v minulosti přišlo mnoho pomoci, „lidé dnes velmi trpí a jsou odkázáni sami na sebe. Proto lze udělat více“, při výměně materiálních darů ‚mezi církvemi, které mají mnoho, a těmi, které strádají‘.

Mons. Saure se ve své promluvě dotkl významu křesťanské iniciace jako osobního setkání s Kristem a poukázal na to, že „i u nás se mladí lidé, kteří ukončili iniciaci, vzdalují od církve“, takže by se o ni mělo lépe pečovat. Vysvětlil, že v posledních šesti letech se při řešení pastorace mládeže snažil dělat ji „s mladými, pro mladé a od mladých“ a že podnět by mohla přinést i kanonizace zakladatele misionářů Consolata, blahoslaveného Allamanna, která proběhne během synody, v neděli 20. října. Bl. Allamanno řekl: „Nejdříve svatí, pak misionáři, já“, dodal biskup, „bych řekl nejdříve svatí, pak křesťané“.

Arcibiskup Ramos Pérez hovořil o synodální spiritualitě, která by proměnila struktury církve, a informoval, že synoda hovořila o „osobní spiritualitě, která by podnítila pastorační obrácení jednotlivců i společenství“. A konečně, aby se dospělo k „očištění“ lidských vztahů v církvi a ve společnosti, protože dnes některé vztahy umožňují růst a jiné „mohou ničit“. Cestou je žít lásku podle Kristova vzoru. A na závěr zdůraznil, že ti, kdo mají v církvi odpovědnost, ji musí vykonávat s „kritérii synodality, rozhodovat“ konzultací s řadovými věřícími. K tomu je zapotřebí „synodální rozlišování, na němž se podílejí také laici a laičky, nejen vysvěcení duchovní“.