Juan Carlos Cruz: Zpráva o zneužívání je krokem vpřed, mnoho obětí volá po spravedlnosti
Salvatore Cernuzio - Vatikán
Před deseti lety Juan Carlos Cruz obvinil církev z toho, že je „absolutním zlem“, které se podílelo na zneužívání, jemuž byl jako chlapec opakovaně vystaven knězem, Chilanem Fernandem Karadimou, kterého papež propustil z duchovního stavu za zločiny na nezletilých a seminaristech. Dnes Juan Carlos, charismatický architekt a novinář, původem z Chile, ale žijící nejprve v USA a poté ve Španělsku, pracuje ve službách církve jako člen Papežské komise pro ochranu nezletilých, kde přináší hlas obětí a přeživších.
Vděčnost papeži
Cruz při rozhovoru s vatikánskými médii svírá v rukou první výroční zprávu orgánu zveřejněnou 29. října. Dokument, který je také výsledkem jeho přispění: „Je to něco, co jsme si dlouho přáli,“ říká. Položil ruku na obálku se stylizovaným obrázkem „baobabu“, afrického stromu symbolizujícího odolnost. Stejnou odolnost, která živila jeho boj za spravedlnost a vedla ho k tomu, že neupadl do depresí a závislosti, nebo dokonce nespáchal sebevraždu, „jak se to stalo mnoha lidem, které znám“. Odolnost, která Juana Carlose v roce 2018 přiměla k cestě z Chile do Říma, aby se spolu s dalšími dvěma Karadimovými oběťmi, Jamesem Hamiltonem a José Andrésem Murillem, „postavil“ před papeže, jehož obvinili, že pro pozůstalé nic nedělá. Toto setkání v Domě svaté Marty - Juan Carlos se nikdy neunaví o něm vyprávět - naopak změnilo jeho život, sblížilo ho s církví a přimělo ho objevit otce, jak dnes definuje Františka, s nímž udržuje stálý kontakt. „Papeže Františka znám, mám ho velmi rád, poznávám ho jako skutečně příkladného člověka, který neříká prázdná slova, která se hezky poslouchají, ale naprosto se angažuje pro bolest lidských bytostí. V tomto případě pro oběti sexuálního zneužívání v církvi," říká Cruz.
Naslouchat a věřit obětem
Byl to sám papež, kdo při audienci ve Vatikánu členy komise po plenárním zasedání v roce 2022 požádal o tuto zprávu, která spatřuje světlo světa po „maratonu práce“. „Věřím, že výsledný produkt je něčím, co bylo potřeba, ale potřebuje ještě mnoho vylepšení. Musíme do ní zahrnout ještě více hlasů obětí z celého světa, ale je velmi obtížné organizovat přísnou a vědeckou práci, když všude chybí údaje o případech,“ poznamenává Juan Carlos. Dodává, že samotná existence zprávy je „pokrokem“. Říká, že je „nesmírně šťastný“: „Myslím, že uvidíte věci, o které oběti vždy žádaly a o kterých někdy nikdy neslyšely. Tento druh spravedlnosti, kdy je oběť vyslyšena, odškodněna, je pro mě velkým krokem vpřed, o kterém se nemluvilo. Na oběti se pohlíželo jako na lidi, kteří chtějí peníze, kteří vznášejí požadavky... je hrozné se na člověka dívat tímto způsobem. Musíme být pozorní, naslouchat, věřit obětem, doprovázet je a sledovat proces odškodnění - ať už je jakýkoli - ze strany církve, abychom se zavázali, že se to už nikdy nebude opakovat. František byl první, kdo to chtěl udělat, jsem mu za to vděčný“.
„Ještě je třeba udělat mnoho práce...“
Zpráva sice svědčí o „obdivuhodné otevřenosti, s níž se upřímně hovoří o stavu zneužívání na celém světě“, ale hovoří také o „selháních“ v ochraně. „Uznávám to, je toho ještě hodně, co je třeba udělat,“ říká Cruz. „Znepokojuje mě například mnoho biskupů ve světě, kteří navzdory všemu, co se stalo, tyto případy ignorují. A existují nevinné oběti, pro svět neviditelné, které se neodvažují promluvit, protože je to bolestné. Nikdo jim nepředloží projekt nebo místo, kam by mohly jít mluvit a být doprovázeny. Panuje zde strach. Jsou oběti, „které mají prostředky, mohou se dostat k médiím nebo právníkům,“ říká Juan Carlos, „ale mnoho dalších v mnoha zemích tento luxus nemá, dokonce ani právníka. Žijí v utrpení, dokonce jdou tak daleko, že spáchají sebevraždu, což je největší bolest, když už nemáte naději. Mám přátele, kteří ztratili veškerou naději a spáchali sebevraždu. Není možné, aby existovaly oběti, které stále prosí o spravedlnost. To nejde."
