Úloha římského biskupa v ekumenickém dialogu tématem kulatého stolu v Římě

Jean-Charles Putzolu - Vatikán

Dokument Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů byl 13. června představen v italské verzi. Zveřejnění francouzské verze, kterou vydalo nakladatelství Cerf, bylo příležitostí k tomu, aby se u jednoho stolu sešli zástupci katolíků, pravoslavných a protestantů - všichni účastníci druhého synodálního shromáždění, které začalo minulou středu - a diskutovali o primátu Petrova nástupce.

Dokument, který vypracovali experti dikasteria za podpory asi padesáti poradců a který vychází z dokumentu Ut unum sint papeže Jana Pavla II. z roku 1995, shrnuje téměř všechny texty ekumenického dialogu posledních třiceti let, které se zabývaly tématem primátu, a tedy zejména rolí římského biskupa na cestě k jednotě. Koordinátor projektu, dominikánský teolog Hyacinte Destivelle, ředitel OEcumenicun (univerzity Angelicum v Římě - pozn. red.), vyjádřil u příležitosti 25. výročí encykliky svatého Jana Pavla II. naději na užitečnou konfrontaci pro všechny, kdo se touto problematikou zabývají, a znovu oživil výzvu polského papeže, adresovanou tehdy všem křesťanům a náboženským představitelům, aby se zamysleli nad možnými způsoby vykonávání petrovské služby, kterou všichni uznávají jako službu lásky.

Primát a synodalita

Při zběžném a povrchním čtení se primát a synodalita jeví jako antinomické pojmy. Ale vzhledem k pokroku ekumenického dialogu jsou dnes téměř neoddělitelné. Podle otce Destivelleho je jedním z překvapení, které se objevilo při shromažďování asi padesáti dokumentů pro vypracování syntézy předložené ve čtvrtek večer v Římě, „to, že jsme si správně uvědomili, že existuje určitá shoda všech dialogů a odpovědí, které byly dány na Ut unum sint o potřebě služby jednoty na univerzální úrovni, tedy určitého primátu“. Reverendka Anne Cathy Graberová, aniž by si činila nárok mluvit jménem všech protestantských církví, tuto tendenci potvrdila, když zdůraznila, že tyto církve skutečně pociťovaly strukturální nedostatek na úrovni svého celosvětového zastoupení. Mennonitská řeholnice však zdůrazňuje, že „volba rozmanitosti“ je „základní charakteristikou protestantismu“. Bývalý převor z Taizé, bratr Alois, jehož komunita ekumenismus a rozmanitost zažívá denně, vysvětlil, že „papež je bratr, který mě utvrzuje, a my jako komunita potřebujeme utvrzení“. Taizé má tu zvláštnost, dodal bývalý převor, sám katolík, že se uznává „ve skutečném společenství s římským biskupem, aniž by formálně patřilo ke katolické církvi“. A pokud římský papež - který od dob Pavla VI. pravidelně přijímá převory z Taizé na audienci - „utvrzuje“ tuto komunitu, „není v tom sám. Toto utvrzení jsme obdrželi také od patriarchy Bartoloměje“.

Synoda jako vzájemné učení

Pisidský metropolita Job vidí synodu jako čas vzájemného učení se a také jako čas především naslouchání: „Všichni se musíme učit, jak učinit církev synodálnější, a přemýšlet o praxi primátu, o smyslu tohoto charismatu, které znamená být první ze všech.“ Poté zdůraznil souvislost mezi primátem a synodalitou: „Pokud někdo říká, že pravoslavní jsou mistry synodality a katolíci mistry primátu, odděluje primát a synodalitu, zatímco tyto dvě věci musí jít ruku v ruce. Jaká je tedy forma primátu? Čtvrteční večerní setkání mělo tu přednost, že vyzdvihlo určitou formu sblížení kolem Petrova nástupce. Mons. Paul Rouhana, pomocný biskup maronitů v Joubbé, připomněl sjednocení 22 východních katolických církví na světě s Římem a „obtížnost skloubení východní církve s posttridentskou eklesiologií, kde římský biskup vykonává univerzální jurisdikci nad latinskou a východní církví“. Libanonský prelát vyjádřil naději východních církví, že budou moci „obnovit autonomii v rámci katolického společenství“. Je třeba podniknout postupné kroky“. Je také přesvědčen, že příklad východních katolických církví může být důležitý pro dialog s pravoslavnými.

Podle otce Destivella „bude nepochybně nutné rozlišovat funkce papeže, který je zároveň římským biskupem, hlavou latinské církve, tedy primasem západní církve, ale zároveň je ve službě společenství církví“. Právě to je jeden z návrhů dokumentu Římský biskup: zamyslet se nad tímto rozlišením tak, aby tato postava skutečně sloužila společenství církví, „ale měla jinou roli v rámci katolické církve a ve službě společenství církví obecně“.

Primát a společenství

Primát je ve službě společenství, pokračuje dominikán, „a tyto dvě věci jsou neoddělitelné. Nejsou to dva konkurenční principy, ale „vzájemně se ustavující“. Zároveň „oba slouží společenství mezi primátem a synodalitou“.

Zájmem tohoto dokumentu, Římský biskup, „je právě zasadit synodalitu do širšího kontextu, velmi široce chápat synodalitu jako vyjádření tří velkých dimenzí církve, kterými jsou dimenze jednoho, všech a některých: primátu jednoho, kolegiality některých a komunitární dimenze ‚všech‘“. Je-li synodalita chápána tímto způsobem, „pak v sobě nutně integruje primát, ale také kolegialitu a komunitní rozměr, a to umožňuje chápat synodalitu jako dynamiku, a ne pouze jako princip, který by měl být v rovnováze s primátem“.

Služba římského biskupa

Způsoby, jakými se prezentovali nedávní papežové, hrály klíčovou roli v pokroku ekumenického dialogu. Anne Cathy Graberová zopakovala prosbu Jana Pavla II. o odpuštění ve větě Ut unum sint: „Za to, za co jsme zodpovědní, spolu se svým předchůdcem Pavlem VI. prosím o odpuštění“. Mennonitská farářka se domnívá, že od této věty se odvíjí mnoho věcí, například významné sblížení mezi katolíky a luterány.

Františkova první slova večer po jeho zvolení 13. března 2013, ještě před udělením požehnání, zněla: „“Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. [...] Diecézní společenství Říma má svého biskupa“. František se nepředstavil jako papež, ale jako římský biskup. „Je to proto, že právě římský biskup je biskupem církve, která předsedá lásce, podle vyjádření svatého Ignáce z Antiochie, a proto je to tato církev, která je povolána hrát tuto zvláštní roli jednoty všech církví a celého křesťanského společenství,“ vysvětlil otec Hyacint Destivelle. A dále upřesnil: „Papež jako římský biskup je tedy povolán k této zvláštní službě jednoty, která, jak my katolíci věříme, patří k podstatě jeho služby. A v této perspektivě by bylo dokonce možné představit si novou formu výkonu primátu římského biskupa před plnou jednotou. Pravoslavný patriarcha Job Pisidský to uznává a otec Destivelle se domnívá, že „to již prožíváme“.