Hledání schůdných cest k míru
Andrea Tornielli, Vatikán
Tisíc dní. Uplynulo tisíc dní od 24. února 2022, kdy armáda Ruské federace na příkaz prezidenta Vladimira Putina zaútočila a vtrhla na Ukrajinu. Tisíc dní a blíže neurčený - ale velmi vysoký - počet mrtvých, civilních i vojenských, nevinných obětí, jako jsou děti zabité na ulicích, ve školách, ve svých domovech. Tisíc dní a statisíce zraněných a traumatizovaných lidí, kteří mají zůstat doživotními invalidy, rodin, které zůstaly bez domova. Tisíc dní a země mučená a zničená. Nic nemůže ospravedlnit tuto tragédii, kterou bylo možné zastavit již dříve, kdyby všichni vsadili na to, co papež František nazval „mírovými plány“, místo aby se podřídili domnělé nevyhnutelnosti konfliktu. Tuto válku, jako každou jinou, vždy provázejí zájmy, především zájmy jediného byznysu, který nezná krizi a neznal ji ani během nedávné pandemie, globálního a nadnárodního byznysu těch, kdo vyrábějí a prodávají zbraně jak na Východě, tak na Západě.
Smutné uplynutí tisíce dní od začátku vojenské agrese proti Ukrajině by mělo vyvolat jedinou otázku: jak tento konflikt ukončit? Jak dosáhnout příměří a následně spravedlivého míru? Jak dosáhnout jednání, oněch „poctivých jednání“, o nichž nedávno hovořil Petrův nástupce, která by umožnila dosáhnout „čestných kompromisů“ a ukončit dramatickou spirálu, jež nás může zavléci do propasti jaderné války?
Nelze se schovávat. Encefalogram diplomacie se zdá být plochý, jediný záblesk naděje se zdá být ve volebních prohlášeních nového prezidenta Spojených států amerických. Příměří a následně dojednaný mír však jsou - nebo by spíše měly být - cílem, o který usilují všichni a který nelze ponechat na slibech jediného vůdce.
Co je tedy třeba udělat? Jak může zejména Evropa znovu získat roli hodnou své minulosti a těch vůdců, kteří po válce vybudovali společenství národů a zaručili starému kontinentu desetiletí míru a spolupráce? Takzvaný Západ, místo aby se soustředil pouze na šílené závody ve zbrojení a vojenské aliance, které se dnes zdají být zastaralé a jsou dědictvím studené války, by snad měl vzít v úvahu rostoucí počet národů, které se v tomto schématu nepoznávají.
Existují země, které udržují a dokonce zintenzivňují vztahy s Ruskem na vysoké úrovni: proč důkladně neprozkoumat možnosti nalezení společných mírových řešení? Proč nerozvíjet diplomatickou činnost a stálý dialog prostřednictvím nikoli sporadických, nikoli byrokratických, ale intenzivních konzultací s těmito zeměmi? A pokud evropské země mají potíže vydat se touto cestou, lze počítat s větší rolí církví, náboženských představitelů? Kromě oficiálních kontaktů, které jsou navíc omezeny na minimum, by se od zemí, které Ukrajinu finančně a vojensky podporují, dala očekávat větší iniciativa v oblasti analýz a návrhů: je naléhavě zapotřebí mezinárodních „think tanků“, které by byly schopny odvážně naznačit možné a konkrétní způsoby řešení, navrhnout schémata pro mír přijatelný pro všechny. K tomu, jak řekl kardinál Parolin vatikánským médiím, je velmi zapotřebí „státníků s prozíravým pohledem, schopných odvážných gest pokory, schopných myslet na dobro svých národů“. Je také potřeba, aby národy zvláště v tento den pozvedly svůj hlas a požadovaly mír.
