Kardinál Makrickas otevřel Svatou bránu v bazilice Panny Marie Větší
Edoardo Giribaldi - Vatikán
„K této společné naději jsou povoláni všichni bez rozdílu. Všichni můžeme kráčet po této cestě radostné naděje. Všichni! A Maria je po boku všech, nikdo není vyloučen.“
Jako první zazněl zvon „Sperduta“, historický zvon, který se po rozlomení v roce 1884 vrátil do baziliky Panny Marie Větší poté, co jej papež Lev XIII. uschoval ve Vatikánských muzeích. Právě tento zvon ohlašuje otevření Svaté brány v papežské bazilice, která z vrcholu Eskvilinu shlíží na celý Řím. „Otevřete mi brány spravedlnosti, vstoupím, abych poděkoval Pánu“. Takto končí formule - již známá, neboť se jedná o čtvrtou Svatou bránu otevřenou od začátku Jubilea (po bráně svatého Petra a vězeňského kostela v Rebibbii, kterou otevřel papež, a bráně svatého Jana na Lateránu) -, kterou 1. ledna pronesl kardinál Rolandas Makrickas, koadjutor arcikněze této papežské baziliky.
První den roku, který se shoduje se slavností Matky Boží, Panny Marie, se množství věřících shromáždilo po obvodu baziliky, který podle tradice vytyčila sama Panna Maria. Právě ona se v srpnu roku 352 n. l. zjevila bohatému římskému patricijovi Janovi a jeho ženě a oznámila jim, že jim zázrakem ukáže místo, kde bude postaven kostel. To se zdálo i papeži Liberiovi, který následujícího dne našel pahorek Eskvilin pokrytý neobvyklým letním sněhem.
Maria je bezpečnou archou vprostřed potopy
Kardinál Makrickas, kterého papež František v právě skončeném roce jmenoval kardinálem, jako první překročil práh bronzové brány, jejíž stavba je nedávným výsledkem soutěže vyhlášené u příležitosti Svatého roku 2000 se zvláštním věnováním třetímu tisíciletí. Poprvé ji otevřel sám papež František před devíti lety u příležitosti Jubilea milosrdenství.
Kardinál Makrickas pak spolu s věřícími, kněžími a kanovníky kapituly Panny Marie Větší prošel lodí baziliky, tedy tou, kde je František pravidelným „hostem“ před každou apoštolskou cestou a po ní. Slavnost rámovala řada mozaik, které zdobí toto bohoslužebné místo, nejstarší v celém hlavním městě. V paulínské kapli se také dochovala ikona Salus Populi Romani, zobrazující Madonu s dítětem Ježíšem, kterou František rovněž hluboce uctívá. Právě nad tímto obrazem se litevský kardinál pozastavil v jedné pasáži své homilie. Maria Salus Populi Romani, připomněl papež František v lednu 2018, „střeží víru, chrání vztahy, zachraňuje v nečase a chrání před zlem“. Tam, kde je doma, „nepanuje zmatek, nezvítězí strach“.
Kdo z nás to nepotřebuje, kdo z nás není někdy neklidný nebo znepokojený? Jak často je srdce rozbouřeným mořem, kde se překrývají vlny starostí a nepřestávají vát větry obav! Maria je bezpečnou archou vprostřed potopy. Útěchu a naději nám neposkytnou myšlenky nebo technologie, ale tvář Matky Boží.
Plnost času se nehledá u počítačů a telefonů
Makrickasova homilie se rozvijela právě od zvonu „Sperduta“. Tento zvon „proměňuje ve zvuk“ ideál „průvodce a ukazatele“, který věřící připisují Marii. „Když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy,“ píše svatý Pavel Galatským v úryvku určeném pro druhé čtení slavnosti. Kardinál zdůrazňuje obraz „plnosti času“ tím, že jej vtěluje do Marie, „Bohem vyvolené cesty“ a „cílového bodu“ pro ty, kdo „připravovali příchod Pána na svět“.
Čas získává svou plnost, když je spojen s věčností, tj. s nekonečným Božím časem.
Čas, „velké Boží stvoření“, které člověk rozptyluje ve snaze zvětšit či zdokonalit jej prostřednictvím nových technologií. K hodinám stráveným u počítačů a telefonů, které se často stávají nejhoršími nepřáteli času, staví kardinál Makrickas do kontrastu chvíle prožité s Bohem, v nelze pociťovat zmar či únavu.
Maria, útěcha a bezpečí pro poutníky
Ruce Panny Marie „hladí“ náš život stejně jako život dítěte Ježíše. Právě z tohoto zdroje útěchy budou jubilejní poutníci vycházet: z „jistoty“, že je provází „milost, ochrana, péče a mateřská něha Marie“. Kardinál Makrickas zdůraznil dynamismus ikony Salus Populi Romani, jejíž podobiznu podpírají andělé, kteří ji "nesou k nám" a doprovázejí každého věřícího "stejně jako ona následovala svého syna Ježíše: od narození až po smrt, v radostných chvílích i v temných hodinách smutku".
Maria, matka Boží a naše matka, tak jako byla rozhodující v plnosti času, tak je rozhodující pro život každého křesťana. Nikdo totiž nezná tak dobře čas a naléhavé potřeby svých dětí jako matka.
Od svaté kolébky vyšli první poutníci křesťanství
Dalším symbolem baziliky Panny Marie Větší je relikvie Svaté kolébky, „prvního skromného a chudého Ježíšova domu, tichého svědka jeho narození, schopného definovat naši dobu“. Od skromných betlémských jeslí se vydali první poutníci křesťanství, kteří v sobě zahrnují „podstatu“ křesťanství, tedy „vydat se vstříc Pánu, následovat jeho hvězdu“. Tím je zdůrazněno, že tato bazilika je již tisíc šest set let jako betlémská hvězda, která šíří andělské zvěstování adresované pastýřům: Nebojte se, ale vydejte se vstříc Bohu.
Zažijte blízkost „nejlaskavější z matek“
Poslední část své meditace věnoval kardinál Makrickas Jubilejnímu roku a vyjádřil naději, že v poutnících vzbudí autentický a upřímný zájem, zejména o ty, kteří ztratili cestu k pravdě, radosti a pokoji. Vyzval je, aby přijali papežovu výzvu z buly Spes non confundit, aby „zakusili blízkost nejlaskavější z matek“. K Panně Marii pak směřovala závěrečná modlitba: „Veď nás k Ježíši: plnosti času, každého času, času každého z nás“.
