Boží láska není nátlak, ale svoboda v Duchu

Isabella Piro

„Náš dnešní pozdrav Svatému otci by k němu mohl téměř dorazit, protože je zde, blízko nás, i když s námi nemůže být fyzicky. Všichni se však velmi radujeme z jeho návratu domů“, po 38 dnech hospitalizace na klinice Gemelli: takto zahájil italský kapucín, otec Roberto Pasolini, dnes ráno, v pátek 28. března, v aule Pavla VI. druhé ze čtyř postních kázání, otevřených pro všechny zájemce, na téma „Zakotvení v Kristu. Zakořeněni a utvrzeni v naději na nový život“.

Po prvním zamyšlení z 21. března, zaměřeném na téma „Učit se přijímat - logika křtu“, se dnes kazatel Papežského domu zastavil u tématu „Jít jinam - svoboda v Duchu“ a nastínil některé epizody Ježíšova veřejného života, v nichž se projevuje jeho hluboká svoboda a způsob, jak přinášet světu spásu. Kristus, věrný svému poslání, se osvobozuje od pokušení všemohoucnosti a skrze modlitbu demaskuje riziko záměny autentické služby s hledáním osobního uznání.

Otec Pasolini v této souvislosti poukázal na tři nauky Božího Syna: nedůvěřovat hned, umět zklamat a nežádat. K vysvětlení první z nich papežský kazatel odkázal na pasáž z Janova evangelia (2,23-25), v níž se vypráví o tom, jak Ježíš, ačkoli ho mnozí v Jeruzalémě uznávali, jim nedůvěřoval, protože „věděl, co je v člověku“. Tato odtažitá reakce, zdůraznil kapucínský kněz, je dezorientující i dnes, v době, kdy převládá individualismus a bezuzdná konkurence a potřeba být neustále oceňován pohání k neustálému hledání lajků.

Ale právě od takového rychlého a povrchního poznání zůstává Kristus vzdálen, protože ví, že lidské srdce, ačkoli je sídlem Božího ducha a hlasu, je také nesmírně křehké, manipulovatelné, nestálé, bojácné.

„Jako Mistr,“ pokračoval kazatel Papežského domu, „Ježíš očekává od člověka vědomější a zralejší odpověď. Zkrátka růst, který nepředstavuje mechanický evoluční proces, ale spíše schopnost posoudit okolnosti a umět zvládat složitost vztahů. Protože důležité věci vyžadují čas, trpělivost, nasazení a obětavost. To, co se tedy u Ježíše jeví jako chladná odtažitost,“ zdůraznil otec Pasolini, „je ve skutečnosti moudrost a hluboká úcta k sobě samému i k druhým“.

Druhé Kristovo učení se naopak týká schopnosti umět zklamat očekávání. Pro analýzu tohoto tématu si otec Pasolini vzal za východisko úryvek z evangelisty Matouše (15,23b-24), v němž pohanská žena volá k Pánu, aby uzdravil její dceru. On jí však „neoslovil ani slovem“, ani milosrdným pohledem.

„Ježíšova zdánlivá necitlivost tváří v tvář utrpení,“ vysvětlil papežský kazatel, „pramení z toho, že Kristus se nehalí do spasitelského hávu, aby se cítil důležitý, a nebojí se, že bude v očích druhých bezvýznamný. Naopak: paradoxně zachraňuje svět právě proto, že se nepotřebuje cítit potřebný, ale vždy a pouze užitečný“.

Když pak pohanská žena trvá na svém a tvrdošíjně a odvážně přistupuje ke Kristu, aniž by se uzavírala do pýchy a pocitu oběti, pak Ježíš poznává její velkou víru, jedinou, jak zdůraznil otec Pasolini, schopnou doufat, že se věci mohou změnit k lepšímu. Ježíšova zdánlivá lhostejnost pak není ničím jiným než výchovou, která v člověku probouzí důvěru v jeho srdce, důvěru v lepší život.

Třetí a poslední Kristovou naukou je konečně jeho schopnost umět se distancovat od konsenzu davů. Příkladem toho je epizoda rozmnožení chlebů a ryb, o níž vypráví Janovo evangelium (6,14). Je to událost, která mezi přítomnými lidmi vzbuzuje velké nadšení; Ježíš se však od ní distancuje, ustupuje do pozadí, odchází na osamělé místo.

Protože, jak upozornil otec Pasolini, „zná vnitřní křehkost člověka, který se považuje za bezvýznamného a manipulovaného nejrůznějšími vlivy a influencery, místo aby čelil zápasu víry v sebe sama“.

Ježíš se k učedníkům vrací až později, když se ocitnou v nesnázích a jsou zmítáni bouří při plavbě přes Galilejské jezero. Je to bouře, která představuje všechny lidské strachy a neschopnost rozpoznat sílu skrytou v křehkosti. Přesto i v těch nejtemnějších nocích je Ježíš nadějí, která nikdy nezklame a přináší pokoj.

Když pak Kristus vysvětluje hluboký význam rozmnožení chlebů a ryb, význam pokrmu, který vede k věčnému životu skrze dar sebe sama, mnozí z jeho učedníků ho opouštějí. V tu chvíli se Ježíš ptá Dvanácti, svých nejbližších následovníků: „Chcete také odejít?“. A jeho otázka, vysvětlil otec Pasolini, není ironická ani vyděračská, protože Ježíš nepotřebuje nějaká potvrzení, aby pokračoval ve své cestě, a neztrácí směr své životní volby.

Naopak, jeho otázka je zrcadlem hluboké vnitřní svobody, která se na cenu své touhy neptá nikoho jiného než sebe sama.

Tento aspekt, pokračoval kazatel, je patrný i ve slovesných způsobech, které se v evangeliích opakují a v jejichž rámci dochází k postupnému posunu od rozkazovacího k podmiňovacímu, aby se do centra dostaly požadavky volby, svobodné a vědomé lásky.

„Pán totiž,“ dodal otec Pasolini, „nepožaduje, aby jeho děti byly vždy připraveny a ochotny plnit jeho vůli; naopak, vyvolává v něm obavy, pokud tyto děti nemají svobodu projevovat své vlastní pocity a končí uzavřeny v ohradě zbytečné samolibosti, jsou otroky sebe sama a očekávání druhých. Odvaha upřímně vyjádřit svá přání naopak otevírá člověku cestu k lepšímu životu a přibližuje ho k Božímu království. Protože pravda a láska se nepotřebují vnucovat, ale umí čekat, až věci dozrají, v plném přilnutí a svobodě, uzavřel kazatel Papežského domu

A právě tak Kristus zachraňuje svět.