Kardinál Marengo: Papežova slova v Mongolsku zasáhla i nekatolíky
Salvatore Cernuzio – korespondent Vatican News v Ulánbátaru (Mongolsko)
Kardinál Giorgio Marengo s úsměvem vyjadřuje spokojenost s nedávno zakončenou papežovou návštěvou v Mongolsku, která přinesla skvělé výsledky pro současnost i budoucnost země. Výsledky, které byly nečekané pro nepočetnou církev bez prostředků, jež se ocitla v situaci, kdy musela zorganizovat událost, jež znamenala historicky první cestu papeže do země Čingischána.
Giorgio Marengo působí jako apoštolský prefekt Ulánbátaru od roku 2020, byl hvězdou konzistoře roku 2022 vzhledem ke svému věku (49 let), který z něj činí nejmladšího člena kardinálského kolegia. Marengo stál po papežově boku při všech událostech, které návštěvu provázely: od příletu na Čingischánovo letiště až po slavnostní otevření Domu milosrdenství 4. září, během něhož Františka představil nemocným a postiženým lidem, kteří zde našli přístřeší. Mladý pastýř mladé mongolské církve přivítal vatikánská média na Apoštolské prefektuře, rezidenci papeže Františka během dnů cesty. Budova z červených cihel ve čtvrti Bajanzurch stojí mezi garážemi, supermarketem a v jejím okolí jsou různé rozestavěné budovy. Uvnitř ještě visí vlajky a nápisy z papežské návštěvy a fascinující grafická chronologie příchodu a vývoje katolické církve v Mongolsku.
Kardinále Marengo, nebo spíše otče Giorgio, jak vám zde všichni říkají. Začněme vaším osobním hodnocením nedávno skončené cesty papeže Františka do Mongolska...
No, opravdu bych řekl, že je to byla milost, nevím, jak jinak to definovat, nesmírný dar, který jsme dostali, a jako každý dar byl zdarma, v tom smyslu, že daleko předčil naše naděje, naše očekávání. Všechnu tu práci, únavu z příprav, protože naše církev je tak malá, že jsme neměli prostředky a lidi vhodné pro takovou akci, překonala radost z toho, že je Svatý otec mezi námi, z jeho svědectví tak skromného, prostého a blízkého, které okamžitě vytvořilo souznění s lidmi, s lidmi ze všech možných prostředí.
Jádrem papežovy návštěvy bylo setkání s katolickou komunitou, ale co to znamenalo pro zbytek obyvatelstva - nevěřící nebo příslušníky jiných vyznání, tedy většinu - vidět tuto osobnost a slyšet její promluvy?
Dostal jsem několik velmi pozitivních komentářů od lidí, z nichž většina není spojena s církví, o tom, jak papež dokázal vyzdvihnout krásu, originalitu mongolského národa; jeho projevy skutečně obsahovaly prvky, které v lidech vyvolávaly pocit hrdosti na to, kým jsou, protože velký prostor byl věnován kráse, bohatství tohoto národa, jeho tradicím, jeho historii. Takže vidět světoznámého náboženského vůdce, jak sem fyzicky přichází, i když s prvkem křehkosti, který ho charakterizuje, s podlomeným zdravím, a přináší toto odzbrojující poselství bratrství, spolupráce, harmonie, jistě vytvořilo průlom v srdcích těchto lidí. A nakonec přispělo k poznání jeho osoby a toho, co představuje, které až do předvečera jeho příjezdu nebylo tak hluboké, ale možná trochu povrchní.
Kromě toho, že papež ocenil krásu a historii Mongolska, také znovu zdůraznil roli Mongolska na mezinárodní šachovnici a také vyslal poselství do dvou sousedních zemí, Ruska a Číny. Co to pro vás znamenalo? Zastínilo to poněkud návštěvu, nebo to skutečně dodalo nový impuls právě díky oné globální roli, kterou papež od Mongolska vyžaduje?
Myslím, že papežovo svědectví o míru, jeho vystupování „posla pokoje“, nebo jak sám sebe opakovaně nazval „poutníka pokoje“, určitě přispělo k vytvoření této perspektivy. Už samotné heslo papežské cesty „Doufat společně“ znamená, že existuje naděje, že vše se neurčuje pouze logikou kalkulace, moci, zvůle a prosazování vlastního zájmu, ale že existuje skutečný duchovní svět, morální svět, založený na autentických vztazích, které mohou vytvořit podmínky pro trvalý mír. Skutečnost, že se papež postavil do pozice posla míru, a to velmi jednoduchým a přímým způsobem, podle mého soudu přispělo k tomu, že tato návštěva byla vykládána správným způsobem, bez úvah, které snad ani nebyly v záměru, ale v otevřenosti vůči poselství jako takovému, tedy tomu, že každý národ, nad rámec své velikosti a relativní váhy, nese odpovědnost za budování míru. Mongolové mají zkušenost s Pax mongolica, jak zmínil sám Svatý otec, což byla dějinná skutečnost a možná bychom se z těchto zkušeností skutečně mohli poučit pro naši současnost.
Od papeže také zazněla výzva k náboženské svobodě, respektování práv a mírovému soužití mezi náboženstvími. Může podle vás tato návštěva skutečně vést k takovým výsledkům, nebo hrozí, že zůstane jen u velké, samoúčelné události?
Všichni doufáme, že tato setba zasetá návštěvou papeže Františka pak poroste a zapustí kořeny a bude se stále více stávat skutečností. Že se tato poselství předaná s odvahou, otevřeností a upřímností stanou také konkrétními programy života a spolupráce. Máme pevnou naději, že se to vše skutečně stane cestou, konkrétní cestou, protože víme, jak tato země také plní své sliby. Jsme si tedy jisti, že se dostaví pozitivní výsledky.
A v jaké výsledky pro malou mongolskou církev doufáte vy jako její pastýř?
V růst, v prohloubení víry, což je zásadní, ve stále nové objevování krásy víry, které se jistě promění v hlubší a účinnější ukotvení ve víře, a tedy ve schopnost tuto víru vyjadřovat a žít ji jako občan vlastní země. Je to dar a zároveň odpovědnost pro nás všechny.
Mongolská církev je jako dítě, které se stává dospělým...
Ano, ale doufejme, že vždy zůstane v onom duchovním dětství, které není dětinskostí, ale je pohledem obráceným k Pánu, který se pak konkretizuje v důvěře, v odevzdanosti, ve schopnosti odpuštění a smíření.
