James Martin SJ: Ježíš se nebojí našich hříchů, vyvádí nás z hrobu

Andrea Tornielli

Americký jezuita James Martin je autorem knihy „Lazare, vyjdi ven“ (Vatikánské nakladatelství), která je věnována postavě Lazara, Martina a Mariina bratra a Ježíšova přítele. V domě těchto tří sourozenců v Betánii Ježíš často pobýval. Příběh o Lazarově vzkříšení je příběhem velkého zázraku. S otcem Martinem se setkáváme ve studiu Vatikánského rozhlasu - Vatican News.

Odkud pramení váš zájem o Lazara?

Začalo to italským režisérem Francem Zeffirellim, který natočil film „Ježíš Nazaretský“. Když jsem byl mladý, viděl jsem jeho slavný film a jednou z nejdramatičtějších scén bylo vzkříšení Lazara. Je tam záběr na muže, který vychází z hrobu, hraje hudba orchestru a všichni padají na kolena. Přimělo mě to přemýšlet, kdo je ten člověk, kdo je ten Lazar? Proč toho o něm moc nevím? Kdo jsou ty sestry, které přistupují k Ježíši tak přímo a otevřeně? A tak jsem začal jakési celoživotní pátrání, abych zjistil, kdo je tento člověk.

Byl jste na místech, kde se odehrály události z evangelia. Jak důležité je uvědomění si, že evangelium není teorie nebo román, ale něco, co se stalo v přesném čase našich dějin, na přesném místě?

Teologové tomu říkají pohoršení nad konkrétností: evangelia se stala v konkrétní době, na konkrétním místě a s konkrétními lidmi, a když se vydáte na místa, kde se evangelijní pasáže odehrávají, lépe příběh pochopíte. Pro mě bylo velmi důležité jít k Lazarovu hrobu a také to byl velmi dojemný duchovní zážitek, když jsem ho poprvé navštívil v Betánii. Sestoupil jsem do hrobu, velmi tmavé a vlhké dutiny. A pomyslel jsem si: „Co se tu mám modlit?“. Použil jsem ignaciánskou kontemplaci a řekl jsem si: „Mohu se modlit o těch věcech, které chci v hrobě zanechat. Jaké věci mě nedovolí být svobodný, spoutávají mne nebo zotročují? Jak mohu slyšet Boží hlas, který mě zve ven na volné prostranství? To mi připadalo velmi silné. Později jsem na stejné místo přivedl poutníky a vyzval je ke stejné meditaci. Co můžeme nechat za sebou v hrobě? Mnozí z nich vyšli s pláčem. Tak mě napadlo, že bych o tomto tématu měl napsat.

Při návštěvě Svaté země je jedním z nejdojemnějších zážitků vstup do Božího hrobu. Ježíšovo vzkříšení je jedinečná událost, byl skutečně člověkem, ale byl také Bohem. Toto vzkříšení se týká nás všech, protože věříme, že vstaneme z mrtvých a budeme žít navždy. V případě Lazara se však jedná o návrat k životu člověka, který byl čtyři dny mrtvý. Ježíš mu dal novou šanci na život.

Lazarův příběh je nám blízký. Týká se jednoho z nás. Ježíš nás volá každou chvíli a žádá nás, abychom vyšli vstříc novému životu a nechali za sebou vše, co neposkytuje svobodu. Ve své knize uvádím paralelu, která podle mě pochází od teologa Raymonda Browna. Když Ježíš o Velikonoční neděli vychází z hrobu, zanechává za sebou pohřební plátna a roušku. Už je nebude potřebovat. Když naopak z hrobu vychází Lazar, má na sobě stále pruhy plátna a hlavu ovázanou šátkem. Bude je opět potřebovat, protože znovu zemře.

Další zvláštností tohoto zázraku je, že známe jméno vzkříšeného, zatímco jméno syna naimské vdovy nebo Jairovy dcery neznáme. U Lazara známe jeho jméno, víme, kdo byla jeho rodina a kde žil. Jaký to má význam?

Znalci Nového zákona říkají, že když známe jméno osoby mimo dvanáct apoštolů, znamená to, že šlo o lidi, které znala prvotní církev. Je zajímavé, že v Lukášově evangeliu jsou příběhy o Martě a Marii, které hostily Ježíše, a jejich charaktery jsou v Lukášově evangeliu velmi podobné. Marta je aktivnější, Maria je více kontemplativní. A v Janově evangeliu, když se dozvídáme o vzkříšení Lazara, co dělá Marta? Spěchá za Ježíšem jako první, zatímco Marie zůstává doma. V obou evangeliích vystupují do popředí jejich osobnosti a charaktery, což je známkou jejich historičnosti.

Důležitým aspektem jezuitské spirituality, který se odráží i v homiliích papeže Františka, je ztotožnění se s evangelijními scénami...

Nejsme jediní, kdo se takto modlí. Dalo by se říci, že to začalo u Františka z Assisi. A zásadní je připustit, že Bůh může působit skrze naši představivost. Představujeme si sami sebe v úryvku evangelia, modlíme se nad ním, „vidíme“ se jako součást scény a zvažujeme intuice, emoce, vzpomínky, touhy, dokonce i slova a věty: to je způsob, jakým k nám Bůh promlouvá. Když jsem byl jezuitským novicem, můj duchovní rádce mi řekl: „Tak, teď tě naučím jezuitskému způsobu modlitby“. A vysvětlil mi tento způsob představování si sebe sama v Písmu. Odpověděl jsem mu: „Nevymýšlíš si to?“ Byl jsem velmi podezřívavý. Řekl: Dobře, položím ti otázku: Myslíš si, že Bůh působí skrze svátosti? Že Bůh působí skrze přírodu a hudbu? Že Bůh působí skrze vztahy? Na každou otázku jsem přesvědčeně odpověděl „samozřejmě!“. Dodal: „Tak proč by Bůh nemohl působit skrze tvou představivost? Je to způsob, jak se s Bohem blíže setkat“. Někdy říkám, že když v kostele slyšíte úryvek z evangelia, už si ho představujete. Když posloucháte nějaké podobenství, například o marnotratném synovi, představujete si, jaký bude jeho návrat domů. Je to velmi přirozené a lidské. Evangelijní příběh si musíme „přisvojit“. Když se tedy modlím nad příběhem o Lazarovi, může z toho vyplynout něco jiného, než když se nad příběhem o Lazarovi modlíte vy. Boží slovo je živé, v různých obdobích našeho života nám naznačuje různé věci. Čas od času se můžeme ztotožnit s tou či onou postavou, která je v něm popsána.

Představivost není fantazie. Nejedná se o žádný úlet fantazie. Máme k dispozici přesný text, přesná slova. Již popsanou scénu. Musíme si ji přisvojit, uskutečnit ji pro nás v přítomnosti.

Ano, a musíme věřit, že Duch svatý působí. Je to něco jiného než četba románu. V Bibli působí Duch svatý. Před několika lety jsem hovořil s kardinálem Dolanem v jeho rozhlasovém pořadu a on vyprávěl o zážitku, který zakusil, když se modlil nad jesličkami. Jeden jezuitský duchovní provázející ho požádal, aby do betléma „vstoupil“ svou představivostí, a bylo to poprvé, co to kardinál Dolan udělal. Představil si, jak mu Maria podává Ježíška a on ho bere do náruče. Řekl jsem mu: „Vsadím se, že příště, když jsi četl tentýž úryvek z evangelia, ti to muselo připadat jinak“. A on odpověděl: „Přesně tak“. To mění způsob, jakým se setkáváme s evangeliem, personalizujeme si ho prostřednictvím Ducha.

Je proto potřeba knih, jako je ta, kterou jste napsal? Způsob, jak znovu objevit tento velký zázrak, který se stal. Naději pro nás, pro náš věčný život?

Na tento příběh se můžeme dívat dvěma způsoby. První je věřit, že Ježíš je vzkříšení a život. Tedy jakési teologické čtení: věřím, že Ježíš nabízí život lidem, a věřím, že nabídne život i mně. Ale pak je tu i jakýsi duchovní způsob čtení, tedy to, co to znamená v mém každodenním životě. Co pro mě tento příběh, který se stal před 2000 lety, znamená v mém každodenním životě? Učení o tom, že vše, co nám brání svobodněji naslouchat Božímu slovu, musíme nechat v hrobě, abychom mohli vstoupit do nového života. V každém okamžiku dne je tu Bůh, který nám říká: „Vyjdi ven“.

Neexistují žádné situace, hříchy ani zkaženost, v nichž jsme uzavřeni a které by byly pro milost neproniknutelné. Neexistují situace, v nichž by Ježíšův pohled nemohl něco změnit. Je toto poselství evangelia popsané ve vaší knize?

Neexistuje nic, co by na nás zapáchalo a na co by se Ježíš nechtěl podívat. Proto je jednou z nejkrásnějších částí příběhu chvíle, kdy Ježíš přichází ke hrobu a říká: „Odstraňte kámen“. Marta reaguje: „Bude tam zápach“. Rád lidem připomínám, že je v nás tolik věcí, o kterých si myslíme, že jsou shnilé, zavánějící, páchnoucí nebo jaké slovo chcete použít. Stydíme se je ukázat Ježíši, stydíme se o nich mluvit v modlitbě. Stydíme se o nich mluvit i s duchovními provázejícími nebo ve zpovědnici. Ale Ježíš se tohoto zápachu nebojí. Nebojí se odstranit kámen z našich hrobů a povolat nás zpět k životu.