Papež: Pomluvy jsou mor, nikdy nepomohou ke zlepšení
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium k nám dnes promlouvá o bratrském napomenutí (srov. Mt 18,15-20), které je jedním z nejvyšších projevů lásky a zároveň jedním z nejnáročnějších, protože není snadné druhé napravovat... Když se bratr ve víře dopustí chyby vůči tobě, ty mu bez zášti pomoz, naprav ho. Pomáhejte tím, že opravujete.
Bohužel však první, co se kolem těch, kdo se proviní, často vytvoří, jsou pomluvy, při nichž se o provinění dozvídají všichni, i s podrobnostmi, kromě dotyčného! To není správné, bratři a sestry, to není Bohu milé. Neunavuje mě opakovat, že pomluvy jsou pohromou pro život jednotlivců i společenství, protože přinášejí rozdělení, přinášejí utrpení, přinášejí pohoršení a nikdy nepomáhají ke zlepšení, nikdy nepomáhají k růstu. Velký duchovní učitel, svatý Bernard, říkával, že neplodná zvědavost a povrchní slova jsou prvními stupni na žebříku pýchy, která nevede vzhůru, ale dolů a sráží člověka k záhubě a zkáze (srov. Stupně pokory a pýchy).
Ježíš nás naproti tomu učí chovat se jinak. Zde je to, co říká dnes: "Dopustí-li se tvůj bratr hříchu proti tobě, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima" (v. 15). Promluvte si s ním "tváří v tvář", promluvte s ním spravedlivě, abyste mu pomohli pochopit, kde dělá chybu. A dělejte to pro jeho vlastní dobro, překonejte stud a najděte pravou odvahu, která spočívá v tom, že se mu nebudete posmívat, ale řeknete mu věci do očí s mírností a laskavostí.
Ale můžeme se ptát: co když to nestačí? Co když to nepochopí? Pak je třeba hledat pomoc. Ale pozor: ne tu od skupiny tlachajících! Ne! Ježíš říká: "Vezměte s sebou jednoho nebo dva lidi" (v. 16), čímž myslí lidi, kteří skutečně chtějí pomoci onomu bloudícímu bratrovi nebo sestře.
Co když to stále nechápe? Pak, říká Ježíš, zapojte komunitu. Ale zde opět upřesněme: neznamená to pranýřovat člověka, veřejně ho zostudit, to ne, ale spíše sjednotit úsilí všech, aby mu pomohli se změnit. Ukazovat na lidi prstem není dobré, ve skutečnosti to provinilci často ztěžuje uznat svou chybu. Společenství mu spíše musí dát pocítit, že sice chybu odsuzuje, ale je mu nablízku modlitbou a náklonností a je vždy připraveno nabídnout odpuštění, pochopení a nový začátek.
Ptáme se tedy sami sebe: Jak mám jednat s těmi, kdo se dopouštějí chyb proti mně? Držím to v sobě a hromadím v sobě zášť? "Zaplatíš za to": toto slovo, které tak často přichází... "Zaplatíš za to." Dělám si z toho důvod, aby se o tom mluvilo za jeho zády? "Víš, co tenhle udělal?" Bla bla bla... to žvanění..... Nebo jsem statečný, odvážný a zkusím si s ním nebo s ní promluvit? Modlím se za něj nebo za ni, prosím o pomoc, abych konal dobro? A ujímá se naše společenství těch, kteří padli, aby se mohli zvednout a začít nový život? Ukazují prstem, nebo otevírají náruč? Co děláte vy? Ukazujete prstem, nebo otevíráte náruč? Přemýšlejte.
Kéž nám Maria, která nepřestala milovat, i když slyšela, jak lidé odsuzují jejího Syna, pomůže, abychom vždy hledali cestu dobra.
