Papežova katecheze o cestě do Marseille u příležitosti Středomořské konference
Mt 4,12-16
Drazí bratři a sestry!
Koncem minulého týdne jsem odcestoval do Marseille, abych se zúčastnil závěru Středomořské konference (Rencontres Méditerranéennes), do které se zapojili biskupové a starostové z oblasti Středomoří spolu s četnými mladými lidmi, s cílem otevřít pohled do budoucnosti. Setkání v Marseille totiž neslo název „Mozaika naděje“. Toto je sen, toto je výzva: aby Středomoří znovu nabylo svého poslání, aby se stalo dílnou civilizace a míru.
Víme, že Středomoří je kolébkou civilizace, a kolébka je určena pro život! Není přípustné, aby se stala hrobkou ani místem sporů. Středozemní moře je pravým opakem střetu civilizací, války, obchodu s lidmi. Je to přesný opak, protože Středozemní moře spojuje Afriku, Asii a Evropu; sever a jih, východ a západ; lidi a kultury, národy a jazyky, filozofie a náboženství. Moře je samozřejmě vždycky nějakým způsobem propast, kterou je třeba překonat, a může se stát i nebezpečným. Jeho vody však skrývají poklady života, jeho vlny a větry nesou plavidla všeho druhu.
Z východního břehu Středozemního moře před dvěma tisíci lety vyšlo evangelium Ježíše Krista, jehož hlásání se přirozeně neděje jakýmsi kouzlem a jednou provždy. Je plodem pouti, na níž je každá generace povolána projít určitý úsek a vykládat znamení doby, v níž žije.
Setkání v Marseille následovalo po podobných setkáních, která se konala v roce 2020 v Bari a loni ve Florencii. Nejednalo se o izolovanou událost, ale o další krok v rámci směřování, které započalo na „Středomořských kolokviích“ organizovaných starostou Giorgiem La Pirou ve Florencii na konci padesátých let minulého století. Je to krok vpřed, který má dnes odpovědět na výzvu sv. Pavla VI. v encyklice Populorum progressio, aby se prosazoval „lidštější svět pro všechny, kde by všichni měli co dávat i přijímat, aniž by pokrok jedněch byl překážkou rozvoje druhých“ (44).
Co vyplynulo z marseillského setkání? Vyšel z něj pohled na Středomoří, který bych definoval jako jednoduše lidský, neideologický, nikoli strategický, či politicky korektní ani manipulativní, nikoli, lidský, to znamená schopný vše vztahovat k primární hodnotě člověka a jeho nedotknutelné důstojnosti. A pak se zároveň objevil pohled plný naděje. To je dnes velmi překvapivé: když nasloucháte svědkům, kteří prošli nelidskými situacemi nebo je sdíleli, a právě od nich se vám dostane „vyznání naděje“. A byl to také pohled bratrství.
Bratři a sestry, tato naděje, toto bratrství se nesmí vytratit, naopak, musí se organizovat, konkretizovat v dlouhodobých, střednědobých a krátkodobých akcích, aby se lidé mohli v plné důstojnosti rozhodnout, zda emigrovat, nebo neemigrovat. Středomoří musí být poselstvím naděje
Je tu však ještě jeden doplňující aspekt: musíme našim evropským společnostem, zejména novým generacím, vrátit naději. Jak totiž můžeme přijímat ostatní, když sami nemáme horizont otevřený do budoucnosti? Jak se mohou mladí lidé, kteří postrádají naději, uzavírají se ve svém soukromém životě a zabývají se zvládáním své nejisté situace, otevřít setkání a sdílení? Naše společnosti, tak často nemocné individualismem, konzumem a únikem do prázdna, se potřebují otevřít, okysličit své duše a ducha, a pak budou schopny vykládat krizi jako příležitost a pozitivně jí čelit.
Evropa potřebuje znovu objevit vášeň a nadšení. Mohu říci, že v Marseille jsem je našel: v jejím pastýři, kardinálu Avelinovi, v kněžích a zasvěcených osobách, v laických věřících, kteří se věnují charitě, vzdělávání, v Božím lidu, který projevil velkou vřelost při mši na stadionu Vélodrome. Děkuji jim všem i prezidentu (Francouzské) republiky, jehož přítomnost svědčila o pozornosti celé Francie k události v Marseille. Kéž Panna Maria, kterou obyvatelé Marseille uctívají jako Strážkyni (Notre Dame de la Garde), provází cestu národů Středomoří, aby se tento region stal tím, k čemu byl vždy povolán: mozaikou civilizace a naděje.
