Betlém papeže Františka: Mudrci jako mužové urození, leč pokorní

PAPEŽ FRANTIŠEK

Pomysleme na mudrce, kteří přišli z daleka, lidi bohaté, kultivované, známé, kteří padli na zem, to znamená sklánějí se až k zemi, aby se poklonili dítěti! Zdá se to rozporuplné. Takové pokorné gesto natolik významných mužů je překvapivé. Padnout na zem před autoritou, která se prezentovala znaky moci a slávy, bylo v té době obvyklé. A ani dnes by to nebylo nic divného. Ale před betlémským dítětem to není snadné.

Není snadné klanět se tomuto Bohu, jehož božství zůstává skryté a neprojevuje se triumfálně. Znamená to přijmout velikost Boha, který se projevuje v malosti: v tom spočívá poselství. Mudrci se sklánějí před nevídanou Boží logikou, vítají Boha nikoli takového, jakého si ho představovali, ale takového, jaký je, malého a chudého. Jejich prostrace je vyjádřením lidí, kteří odkládají své vlastní představy a uvolňují místo Bohu. K tomu je zapotřebí pokory.

Evangelium na tom trvá: neříká jen, že se mudrci klaněli, ale zdůrazňuje, že padli na zem a klaněli se dítěti. Povšimněme si tohoto údaje: klanění jde ruku v ruce s prostrací. Tímto gestem mudrci dávají najevo, že přijímají Toho, který přichází v pokoře. A tak vytvářejí prostor pro klanění Bohu. Pokladnice, které otevírají, jsou obrazem jejich otevřeného srdce: jejich skutečné bohatství nespočívá ve slávě, v úspěchu, ale v pokoře, v tom, že se považují za lidi, kteří potřebují spásu. To je příklad, který nám dnes mudrci dávají.