Papež k římským jáhnům: Žijte, abyste sloužili, nikoli podle svého programu
Paolo Ondarza – Vatican News
Pastorační život není příručka, ale každodenní oběť; není to práce připravená u stolu, ale eucharistické dobrodružství. Tato slova adresoval papež František jáhnům, kteří v římské diecézi přijmou kněžské svěcení, v promluvě, kterou si připravil a následně předal vzhledem k tomu, že dnešní plánovaná dopolední audience byla zrušena kvůli lehké zdravotní indispozici. Diakonát, píše papež, je základem, na němž je založeno kněžství, jehož vnitřním základem je duch služby, „vědomí jáhenství“. Budete kněžími, abyste sloužili, připodobněni Ježíši, který 'nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život'.
Jazyk založený na blízkosti
Sloužit je podle papeže sloveso, které odmítá jakoukoli abstraktnost: znamená to být k dispozici, zříci se života podle vlastního programu, být připraven na Boží překvapení, která se projevují skrze lidi, nečekané události, změny plánu, situace, které nezapadají do našich schémat, a správnosti toho, co si člověk osvojil při studiu. Je to stálý postoj, který promlouvá jazykem blízkosti a hovoří spíše skutky než slovy.
Důležitost spolupráce
Františkovy úvahy vyvracejí představu, že jakmile se kandidát kněžství stane knězem, může realizovat to, po čem léta toužil, a nakonec nastavit situace svým vlastním stylem a podle svých představ. Svatá Matka církev, nabádá papež, především nežádá, abychom byli vůdci, ale spolupracovníky. Kněz svědčí o společenství, které předpokládá bratrství, věrnost, poslušnost. Povolání ke kněžství je povoláním pro sboristy, nikoli sólisty; znamená to být bratry v presbyterátu a kněžími pro všechny, nejen pro vlastní skupinu.
Prvenství Ducha
Papež proto doporučuje jáhnům trvalou formaci, při níž nemají čerpat z vlastních sil, ale vždy z kontaktu s těmi, kteří ušli v kněžské službě delší cestu a jsou povoláni je doprovázet. Připomíná jim také, aby vždy dávali přednost Duchu, aby byli Božími muži: „Když spoléháte na vlastní síly, riskujete, že se ocitnete s prázdnýma rukama. Srdce, které čerpá radost z Boha a modlitbou vnáší do vztahů plodnost, neztrácí ze zřetele nadčasovou krásu kněžského života. Pouze v tomto světle“, uzavírá František, „s Boží milostí překonáme nebezpečí, že si v nitru poneseme nespokojenost a hořkost kvůli věcem, které nejdou tak, jak bychom si přáli“.
