Papežovo poselství k postní době: Skrze poušť nás Bůh vede ke svobodě
Jana Gruberová – Vatican News
„Postní doba je časem milosti, v němž se poušť opětovně stává místem první lásky (srov. Oz 2, 16-17). Bůh vychovává svůj lid, aby se vymanil z otroctví a zakusil přechod ze smrti do života. Jako ženich nás znovu přitahuje k sobě a k našemu srdci šeptem pronáší láskyplná slova“, čteme v úvodu letošního poselství papeže Františka k postní době, které ve čtvrtek 1. února zveřejnil Svatý stolec pod názvem „Skrze poušť nás Bůh vede ke svobodě“.
Toto mocné povolání ke svobodě se ovšem nevyčerpává jedinou událostí, avšak dozrává během pouti, vysvětluje papež. Jako Izrael na poušti v sobě stále nosí Egypt, tak i dnes Boží lid nese ve svém nitru tísnivá pouta, která se musí rozhodnout opustit, pokračuje František. Uvědomujeme si to, když nám chybí naděje a bloudíme životem bez zaslíbené země, ke které bychom mohli společně směřovat.
Prvním krokem je vůle k chápání reality
Přechod z otroctví ke svobodě není abstraktní cestou, pokračuje Svatý otec, a aby i naše postní doba byla konkrétní, spočívá první krok v naší ochotě nahlédnout skutečnost. I dnes do nebe doléhá volání mnoha utiskovaných bratrů a sester. Ptejme se sami sebe: doléhá i k nám? Otřásá i námi?, klade si papež otázku a poznamenává: „Mnoho faktorů nás od sebe vzdaluje a popírá bratrství, které nás původně spojovalo“.
Papež dále připomíná, že postní cesta bude konkrétní také tehdy, pokud si přiznáme, že jsme stále pod nadvládou faraona, která vyčerpává a znecitlivuje, rozděluje a okrádá o budoucnost. „Země, vzduch a voda jsou tímto panstvím znečištěny, ale jsou jím napadeny i duše. Ačkoli křtem začalo naše osvobození, zůstává v nás nevysvětlitelná touha po otroctví. Je to jako přitažlivost k jistotě již známých věcí na úkor svobody“.
Bůh z nás nečiní poddané, ale děti
Postní doba je časem obrácení, časem svobody, píše dále papež. Bůh z nás nechce poddané, ale děti, připomíná František, a poušť je prostorem, ve kterém naše svoboda může dozrát k osobnímu rozhodnutí, jež by zabránilo novému otroctví. V postní době nacházíme nová kritéria posuzování a společenství, s nímž se můžeme vydat na cestu, po níž jsme ještě nikdy nešli. Škodlivější než faraon jsou totiž modly, varuje papež František a vyjmenovává připoutanost k penězům, určitým projektům, myšlenkám, cílům, osobnímu postavení, tradici, dokonce i k určitým věcem a lidem. „Místo toho, aby nás posunuli, nás ochromují. Místo toho, aby nás spojovali, budou nás stavět proti sobě“, upozorňuje František.
Tichá síla dobra, která léčí a udržuje svět
Papež pak pranýřuje „deficit naděje“, který vyčetl ze svědectví mnoha biskupů a lidí pracujících pro mír. Nicméně, jak naznačuje, existuje nové lidstvo, národ nepatrných a skromných lidí, kteří nepodlehli vábení lži. Zatímco modly otupují smysly a pohyblivost těch, kdo jim slouží (srov. Žl 114,4 násl.), chudí duchem jsou okamžitě otevření a připravení: je to tichá síla dobra, která léčí a udržuje svět.
Postní doba jako čas společného rozhodování
Synodální forma církve, kterou v posledních letech katolická církev znovu objevuje a pěstuje, vybízí k tomu, aby postní doba byla časem komunitních rozhodnutí, jdoucích proti proudu, která mohou změnit každodenní život lidí. Papež poukazuje kupříkladu na spotřební a nákupní zvyklosti, péči o stvoření, začlenění těch, kteří nejsou vidět nebo jimiž se opovrhuje. Křesťanská společenství by měla přehodnotit svůj životní styl a také působení ve svém okolí a v ideálním případě nabídnou přínos k jeho zlepšení.
Toto není agonie, ale porodní bolesti
V té míře, v jaké bude tato postní doba časem obrácení, zažije sklíčené lidstvo otřes tvořivosti a záblesk nové naděje, uzavírá František. Ačkoli jsme svědky bolestného sténání a po částech vedené třetí světové války, je třeba podstoupit riziko myšlenky, že toto není agonie, nýbrž porodní bolesti, nejsme na konci, nýbrž na začátku velkolepého představení. Takové smýšlení si ovšem žádá odvahu: odvahu obrátit se a vyjít z otroctví.
