Papežův mandát indonéské církvi: Víra, bratrství a soucit
S tebou vpředu bych vám chtěl říct jednu věc... (papež spontánně zahajuje promluvu poukazem na Agnes, katechistku, která předtím pronesla svědectví a kterou si u sebe přidržel, pozn. překl.)
Církev - na to musíme myslet - katechisté nesou církev kupředu. Katechisté jsou ti, kteří jdou napřed, kteří jdou vpřed, a pak přicházejí na řadu řeholnice - hned po katechistech - pak přicházejí kněží, biskup; ale katechisté jsou vpředu, oni jsou silou církve.
Jednou, při jedné z cest do Afriky, mi jeden prezident republiky řekl, že ho pokřtil jeho otec, katechista. Víra se předává doma. Víra se předává v nářečí. A katechisté spolu s matkami a babičkami tuto víru nesou dál. Všem katechistům moc děkuji: jsou dobří, jsou moc dobří! Děkuji vám!
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Jsou tu kardinálové, jsou tu biskupové, jsou tu kněží, jsou tu řeholníci, jsou tu laičky a laici, jsou tu děti, ale všichni jsme bratři. Nezáleží už na tom, kdo je papež, kardinál, biskup... (Všichni jsme) bratři, každý má svůj úkol, aby Boží lid rostl. Rozumíte?
Zdravím pana kardinála, biskupy, kněze, jáhny, zasvěcené muže a ženy, přítomné seminaristy a katechisty. Kolik je zde seminaristů? Zvedněte ruku... seminaristé... Jsou schovaní, stydí se... [překladatel papeži odpovídá: jsou vzadu, na pódiu] [potlesk] Děkuji předsedovi biskupské konference za jeho slova a také bratřím a sestrám, kteří se s námi podělili o svědectví.
Jak již bylo řečeno, motto zvolené pro tuto apoštolskou návštěvu zní „Víra, bratrství, soucit“. Myslím, že to jsou tři ctnosti, které dobře vyjadřují jak vaši cestu jako církve, tak i váš charakter jako národa, etnicky a kulturně velmi rozmanitého, ale zároveň se vyznačujícího vrozeným vzepětím k jednotě a pokojnému soužití, jak o tom svědčí tradiční zásady pankasily. Rád bych se spolu s vámi zamyslel nad těmito třemi slovy.
Prvním slovem je víra. Indonésie je velkou zemí s obrovským přírodním bohatstvím, pokud jde o flóru, faunu, energetické zdroje a suroviny atd. Takové velké bohatství by se při povrchním výkladu mohlo snadno stát důvodem k pýše a domýšlivosti, ale pokud se na ně díváme s otevřenou myslí a srdcem, může být naopak připomínkou Boha, jeho přítomnosti ve vesmíru a v našich životech, jak nás učí Písmo svaté (srov. Gn 1; Sir 42,15-43,33). To všechno totiž dává Bůh. Neexistuje ani píď nádherného indonéského území, ani okamžik života každého z milionů jeho obyvatel, který by nebyl Božím darem, znamením jeho lásky, jeho bezplatné a předcházející otcovské lásky. A pohled na to vše pokornýma dětskýma očima nám pomáhá uvěřit, poznat sebe sama jako malé a milované (srov. Ž 8) a pěstovat pocity vděčnosti a odpovědnosti.
Agnes nám o tom vyprávěla, o našem vztahu ke stvoření a k našim bratřím a sestrám, zvláště těm nejpotřebnějším, což je třeba prožívat osobním i komunitním stylem, který se vyznačuje úctou, zdvořilostí a lidskostí, střídmostí a františkánskou láskou – řekla to pěkně.
Po víře je v mottu druhým slovem bratrství. Jistá básnířka dvacátého století použila k popisu tohoto postoje velmi krásný výraz: napsala, že být bratry znamená milovat se navzájem „třebaže jsme každý jiný jak dvě kapky čisté vody“. Je to krásné, že! A skutečně to tak je. Žádné dvě kapky vody nejsou stejné, ani žádní dva bratři, dokonce ani dvojčata, nejsou zcela identičtí. Žít bratrství tedy znamená přijímat jeden druhého, uznávat se navzájem jako sobě rovné v různosti.
I to je hodnota drahá tradici indonéské církve, která se projevuje otevřeností, s níž se vztahuje k různým skutečnostem, které ji tvoří a obklopují, na kulturní, etnické, sociální a náboženské úrovni, přičemž oceňuje přínos všech a velkoryse dává v každém kontextu svůj vlastní. To je, bratři a sestry, důležité, protože hlásat evangelium neznamená vnucovat nebo stavět vlastní víru proti víře druhých, neznamená to proselytismus, ne, znamená to pouze dávat a sdílet radost ze setkání s Kristem (srov. 1 Petr 3,15-17), a to vždy s velkou úctou a bratrskou náklonností ke každému. A proto vás vybízím, abyste se vždy takto zachovali: byli otevření a přátelé všech - ten výraz, který se mi tak líbí: „ruku v ruce“, „ruku v ruce“, jděte takto, jak řekl otec Maxi - proroci společenství, ve světě, kde se zdá, že stále více sílí tendence rozdělovat, vnucovat se a provokovat se navzájem (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 67).
A k tomu vám chci něco říct: chcete vědět, kdo na světě dělá největší rozkoly? Chcete vědět, kdo to je? Tím velkým rozdělovačem, který vždycky rozděluje - Ježíš spojuje a tenhle rozděluje - je ďábel, eh! Dávejte si pozor. [Po překladu se smějí] Co vás rozesmálo? [smích]
Je důležité snažit se oslovit všechny, jak nám připomněla s. Rina, s nadějí, že budeme moci překládat do indonéštiny nejen texty Božího slova, ale také učení církve, aby bylo přístupné co největšímu počtu lidí. Na to poukázal i Nicholas, který popsal poslání katechety obrazem „mostu“, který spojuje. Bravo. To mě zasáhlo a přivedlo mě to k myšlence na úžasný pohled na velké indonéské souostroví, na tisíce „mostů srdce“, které spojují všechny ostrovy, a ještě více na miliony takových „mostů“, které spojují všechny lidi, kteří tam žijí! Zde je další krásný obraz bratrství: obrovská výšivka z nitek lásky, která překonává moře, překonává bariéry a objímá veškerou rozmanitost, činí všechny „jedním srdcem a jednou duší“ (srov. Sk 4,32). Nezapomínejte na jazyk srdce!
A dostáváme se ke třetímu slovu: soucit, které velmi úzce souvisí s bratrstvím. Soucit znamená „trpět s“ druhým, sdílet pocity: je to krásné slovo! Jak víme, soucit totiž nespočívá v rozdávání almužny potřebným bratřím a sestrám, na které se díváme shora, ze svých jistot a privilegií, ale naopak, soucit znamená přiblížit se jeden druhému, zbavit se všeho, co by nám mohlo bránit sklonit se, abychom se skutečně dostali do kontaktu s těmi, kdo jsou na zemi, a tak je pozvedli a dali jim naději (srov. encyklika Fratelli tutti, 70). A to je důležité: dotknout se chudoby. Když zpovídám, vždycky se ptám dospělých: „Dáváte almužnu?“ A oni většinou řeknou ano... protože jsou to dobří lidé... Ale druhá otázka: Když dáváte almužnu, dotýkáte se? Dotýkáte se ruky žebráka? Díváte se jim do [očí]? Nebo jim hodíte minci z dálky, abyste se jich nedotkli? Tomu se musíme všichni naučit: soucit znamená prožívat utrpení, soucítit, doprovázet svými pocity toho, kdo trpí, a objímat ho, doprovázet ho, a nejen to: znamená také obsáhnout jeho sny a touhy po vykoupení a spravedlnosti, starat se o něj, učinit ze sebe podporovatele a spolupracovníky, zapojit i ostatní, rozšířit „síť“ a hranice ve velkém expanzivním dynamismu lásky (srov. tamtéž, 203). A to neznamená být komunistou, to znamená charitu, to znamená lásku.
Jsou lidé, kteří se soucitu bojí, jsou lidé, kteří mají ze soucitu strach, protože ho považují za slabost, - utrpení s druhým považují za slabost, a místo toho vyzdvihují, jako by to byla ctnost, vychytralost těch, kteří slouží svým vlastním zájmům tím, že si od všech udržují odstup, nenechají se ničím a nikým „dotknout“ a myslí si, že tak dosáhnou svých cílů s větší rozvahou a svobodou. A bohužel si vzpomínám na jednoho velmi bohatého člověka, velmi bohatého, opravdu velmi bohatého, v Buenos Aires, který však měl tu neřest, že bral, bral, stále bral... další peníze... a pak zemřel... zanechal obrovské dědictví a víte, jaké vtipy si lidé dělali? „Chudák, nemohli mu zavřít rakev“... chtěl si vzít všechno a nevzal si nic... Je to tak směšné... ale nezapomeňte na jednu věc: ďábel vstupuje skrze kapsy, vždycky! [smích] to je pravda! Toto mít bohatství jako jistotu Ale to je falešný způsob pohledu na realitu. To, co žene svět kupředu, nejsou úrokové kalkulace, které zpravidla končí ničením stvoření a rozdělováním společenství, ale poskytovaná láska. Je to láska, která se dává, a soucit nezakrývá skutečný pohled na život, spíše nám umožňuje vidět věci lépe, ve světle lásky, to znamená, že nám umožňuje vidět věci lépe očima srdce.
A dovolte mi zopakovat, prosím, buďte opatrní, nezapomínejte: Ďábel vchází skrze kapsy! [smích].
V tomto ohledu se mi zdá, že portál této katedrály ve své architektuře velmi dobře shrnuje to, co jsme řekli, a sice v mariánském klíči. Je totiž uprostřed lomeného oblouku podepřen sloupem, na němž stojí socha Panny Marie. Ukazuje nám tak Matku Boží především jako vzor víry a zároveň symbolicky podpírá svým nepatrným „ano“ (srov. Lk 1,38) celou stavbu církve. Její křehké tělo, opírající se o sloup, o skálu, kterou je Kristus, jako by spolu s ním vlastně neslo tíhu celé této budovy, jako by říkalo, že tato stavba, dílo lidské práce a vynalézavosti, nemůže sama sebe udržet. Maria se pak objevuje uprostřed hlavního portálu jako obraz bratrství v gestu uvítání všech, kdo chtějí vstoupit. Ona je matkou, která přijímá. A konečně je také ikonou soucitu, když bdí nad Božím lidem, který se se svými radostmi a bolestmi, prací a nadějemi shromažďuje v Otcově domě, a chrání ho. Je matkou soucitu.
Drazí bratři a sestry, na závěr této promluvy bych rád citoval slova, která při své návštěvě zde před několika desítkami let pronesl svatý Jan Pavel II. v proslovu k biskupům, kněžím a řeholníkům a řeholnicím. Citoval verš ze žalmu: „Laetentur insulae multae“ - „Ať se radují četné ostrovy“ (Ž 96,1) a vyzval své posluchače, aby jej uskutečnili a „vydávali svědectví o radosti ze vzkříšení a darovali [...] život, aby se i ty nejvzdálenější ostrovy ‚radovaly‘ ze slyšení evangelia, jehož jste pravými hlasateli, učiteli a svědky“ (Setkání s indonéskými biskupy, duchovními a řeholníky, Jakarta, 10. října 1989).
I já obnovuji tuto výzvu a povzbuzuji vás, abyste pokračovali ve svém poslání silní ve víře, otevření všem v bratrství a blízcí každému v soucitu. Silní, otevření a blízcí, s pevností víry. Otevřenost k přijetí všech, každého! Tolik mě zasáhl ten příběh z evangelia, kdy svatební hosté nechtěli přijít a nepřišli. Co dělá Hospodin? Zahořkne? Ne, pochopil něco ze člověka a posílá své: „Jděte na rozcestí a přiveďte všechny, všechny, všechny, všechny dovnitř, všechny dovnitř v oné kráse toho, že se má jít dopředu s bratrstvím, se soucitem, s jednotou... všechny... a já myslím na tolik ostrovů, na tolik ostrovů, kde Bůh říká dobrým lidem, vám: všechny, všechny... ale toho... všechny, všechny... opravdu Bůh říká jednu věc: dobré i zlé, všechny!
I já obnovuji tuto výzvu a povzbuzuji vás, abyste pokračovali ve svém poslání, silní ve víře, otevření všem v bratrství a blízcí každému v soucitu. Víra, bratrství a soucit. Tři slova, s kterými vás opouštím. A vy pak přemýšlejte... Víra, bratrství a soucit. Žehnám vám a děkuji vám za mnoho dobra, které každý den konáte na všech těchto krásných ostrovech! Modlím se za vás, modlím se, ale prosím vás, abyste se modlili i za mě. Ale pozor na jednu věc: modlete se za mne, ne proti mně! [smích] Děkuji vám.