„Ničeho se nebát“ – Setkání papeže Františka s jezuity v Belgii
Antonio Spadaro SJ
V sobotu 28. září odpoledne opustil papež František areál „Université Catholique de Louvain“, aby kolem 18.15 hod. dorazil do „Collège Saint-Michel“, katolické školy provozované Tovaryšstvem Ježíšovým, která se nachází v Etterbeeku v Bruselu. Tam se setkal s asi 150 jezuity z Belgie, Lucemburska a Nizozemska. Spolu s nimi byli přítomni provinciál francouzsky mluvící západoevropské provincie P. Thierry Dobbelstein a představený nezávislého nizozemského regionu P. Marc Desmet. Přítomen byl také jezuitský kardinál Michael Czerny, prefekt Dikasteria pro integrální lidský rozvoj. Papež zahájil setkání:
Dobrý večer všem! Na tomto místě jsem byl již dvakrát a je mi potěšením se sem vrátit. Musím vám říci pravdu: jednou jsem se zde dopustil krádeže. Chystal jsem se sloužit mši svatou a uviděl jsem balíček papírů, který mě zaujal. Byly to výtisky z výuky věnované knize Jób. Ten rok jsem měl v Argentině vést přednášky o knize Job. Listoval jsem těmi stránkami a zaujaly mě. Nakonec jsem si ty poznámky vzal!
Papeži Františku, jsme velmi rádi, že jste zde v Belgii. Jste velmi, velmi vítán. Položíme vám několik otázek, které, jak doufáme, budou zajímavé a inteligentní. Máme zde provinciála francouzsky mluvící západoevropské provincie a představeného nezávislého regionu Nizozemí. Tato země je skutečnou křižovatkou a jezuité jsou zde také velmi různorodí: někteří pocházejí z Konference evropských jezuitských provinciálů, pak jsou zde frankofonní a vlámskojazyční. Víte, že když navštívíte jezuitskou komunitu, nikdy se nesetkáte s fotokopiemi! Tady tomu tak vůbec není. A také mluvíme různými jazyky. Dne 13. března 2013 začalo krásné dobrodružství spojené s nadějí a obnovou církve. Přejeme si, aby to byl neformální a přátelský čas. V Holandsku pro to máme typické slovo: „gezellig“. Těžko se překládá: podle kontextu ho lze přeložit jako „družnost“, „útulná atmosféra“ nebo také „dobrá nálada“. Toto slovo je pro nás právě teď to pravé. A právě proto chceme společně zazpívat píseň „En todo amar y servir“. P. Desmet bere do ruky kytaru a začíná píseň. Papež také polohlasem vyslovuje slova, která dobře zná. Pak začínají otázky.
Svatý otče, jaké je konkrétní poslání jezuitů v Belgii?
Podívej, neznám dobře vaši situaci, takže nemohu říci, jaké by mělo být vaše poslání v tomto konkrétním kontextu. Ale mohu vám říci jedno: jezuita by se neměl ničeho bát. Je to člověk v napětí mezi dvěma formami odvahy: odvahou hledat Boha v modlitbě a odvahou jít na hranice. To je skutečně „kontemplativnost“ v akci. Myslím, že to je skutečně hlavní poslání jezuitů: ponořit se do problémů světa a zápasit s Bohem v modlitbě. Existuje krásná promluva svatého Pavla VI. k jezuitům na začátku XXXII. generální kongregace: Na křižovatce složitých situací je vždy jezuita, řekl. Tato promluva je mistrovským dílem a jasně říká, co církev od Tovaryšstva chce. Prosím vás, abyste si tento text přečetli. Najdete v něm své poslání[1].
Žiji v Amsterdamu, v jednom z nejsekularizovanějších měst na světě. Otec generál Adolfo Nicolás jednou řekl, že sní o tom, že bude dávat duchovní cvičení ateistům. V naší zemi je ateismus spíše normou než výjimkou. Ale my chceme předat bohatství našeho duchovního života všem našim bližním, opravdu všem, jak vy říkáte: „Todos, todos“. Jak se můžeme dostat na tuto hlubokou úroveň inkulturace?
Hranici inkulturace najdeme studiem počátků Tovaryšstva. Vašimi učiteli ať jsou P. Matteo Ricci, P. Roberto De Nobili a další velcí misionáři, kteří svým odvážným jednáním vyděsili i některé v církvi. Tito naši učitelé stanovili hranici inkulturace. Inkulturace víry a evangelizace kultury jdou vždy ruku v ruce. Jaká je tedy hranice? Žádná pevná hranice neexistuje! Je třeba ji hledat v rozlišování. A ta se rozeznává modlitbou. Zaujalo mě, a vždy to opakuji: otec Arrupe ve své poslední promluvě řekl, abychom pracovali na hranicích a zároveň nikdy nezapomínali na modlitbu. A jezuitská modlitba se rozvíjí v hraničních, obtížných situacích. To je na naší spiritualitě to krásné: podstupovat rizika.
V západní Evropě dobře známe sekularizaci. Naše společnosti se zdají být daleko od Boha. Co dělat?
Sekularizace je složitý jev. Vnímám, že někdy musíme čelit formám pohanství. Nepotřebujeme sochu pohanského boha, abychom mohli mluvit o pohanství: samotné okolní prostředí, vzduch, který dýcháme, je plynným pohanským bohem! A my musíme této kultuře kázat svědectvím, službou a vírou. A zevnitř tak musíme činit modlitbou. Není třeba přemýšlet o velmi sofistikovaných věcech. Vzpomeňte si na svatého Pavla v Aténách: špatně to pro něj dopadlo, protože se vydal cestou, která mu v té době nebyla vlastní. Takto to vidím já. Musíme být otevření, vést dialog a v dialogu si pomáhat jednoduchostí. A to, co činí dialog plodným, je služba. Bohužel se v církvi často setkávám se silným klerikalismem, který tomuto plodnému dialogu brání. A především, kde je klerikalismus, tam není služba. A prosím vás, nikdy nezaměňujte evangelizaci s proselytismem!
Součástí jezuitské spirituality a teologie je dát prostor srdci: Slovo se stalo tělem! Často však bohužel nedáváme srdci správný prostor. Tento nedostatek je podle mého názoru jednou z věcí, která pak vytváří formy zneužívání. A pak bych vám chtěl položit otázku týkající se potíží s tím, jak dát ženám v církvi spravedlivější a přiměřenější místo.
Často opakuji, že církev je žena. Ženu vidím na cestě charismat a nechci omezovat diskurz o roli žen v církvi na téma služby. Obecně pak platí, že machismus a feminismus jsou „tržní“ logiky. V této době se stále více snažím, aby ženy ve Vatikánu zastávaly stále odpovědnější role. A věci se mění: je to vidět a cítit. Zástupkyní guvernéra vatikánského státu je žena. Na Dikasteriu pro integrální lidský rozvoj je pak také zástupkyní žena. V „týmu“ pro jmenování biskupů jsou tři ženy, a protože jsou tam od toho, aby vybíraly kandidáty, jde to mnohem lépe: jsou bystré ve svých úsudcích. V Dikasteriu pro řeholníky je zástupkyní žena. V Dikasteriu pro ekonomiku je zástupkyní žena. Ženy zkrátka vstupují do Vatikánu do vysoce odpovědných funkcí: v této cestě budeme pokračovat. Věci fungují lépe než dříve. Jednou jsem se setkal s předsedkyní Ursulou von der Leyenovou. Hovořili jsme o konkrétním problému a já se jí zeptal: „Ale jak zvládáte tento druh problémů?“ Odpověděla: „Stejně tak jako my všechny matky“. Její odpověď mě přiměla k hlubokému zamyšlení.
V naší sekularizované společnosti je těžké najít duchovní. Jak vidíte budoucnost farních společenství bez kněží?
Společenství je důležitější než kněz. Kněz je služebníkem komunity. V některých situacích, které znám v různých částech světa, lidé hledají uvnitř komunity někoho, kdo by mohl hrát vedoucí roli. Ale jsou například i řeholnice, které na sebe tento závazek berou. Mám na mysli jednu peruánskou kongregaci řeholnic, které mají své specifické poslání: jít do těch situací, kde není kněz. Dělají všechno: kážou, křtí... Pokud je tam nakonec poslán kněz, jdou jinam.
Připomínáme si 600. výročí založení Lovaňské univerzity. Pracují tam někteří jezuité a studují tam jezuitští studenti z celého světa. Jaké je vaše poselství pro mladé jezuity, kteří jsou určeni pro intelektuální apoštolát ve službě církvi a světu?
Intelektuální apoštolát je důležitý a je součástí našeho jezuitského povolání být přítomni v akademickém světě, ve výzkumu a také v komunikaci. Řekněme si to jasně: když generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova říkají, abychom se začlenili mezi lidi a do dějin, neznamená to „pouťovou hru“, ale začlenění se i do těch nejvíce institucionálních souvislostí, řekl bych, s jistou „rigorózností“, v dobrém slova smyslu. Člověk nesmí vždy usilovat o neformálnost. Děkuji za tuto otázku, protože vím, že někdy je pokušení touto cestou nejít. Velmi důležitou oblastí reflexe je oblast morální teologie. V této oblasti dnes studuje mnoho jezuitů, kteří otevírají cesty ve výkladu a kladou nové výzvy. Vím, že to není snadné. Vyzývám však jezuity, aby šli kupředu. Sleduji skupinu jezuitů zabývajících se morálkou a vidím, že si vedou velmi dobře. A pak doporučuji publikace! Časopisy jsou velmi důležité: ty jako Stimmen der Zeit, La Civiltà Cattolica, Nouvelle Revue Théologique...
Zajímalo by mě, v jaké fázi je proces kanonizace Henriho De Lubaca a Pedra Arrupeho.
Arrupeho kauza je otevřená. Problémem je revize jeho spisů: napsal toho hodně a analýza jeho textů vyžaduje čas. De Lubac je velký jezuita! Často ho čtu. Nevím však, zda byla jeho kauza zahájena. Využiji příležitosti a řeknu vám, že kauza krále Baudouina bude zahájena, a učiním to přímo já, protože se mi zdá, že se zde pohybujeme tímto směrem.
Svou otázku vám pokládám v Mafaldině řeči. Máte velmi nabitý program: jakmile skončí vaše návštěva Belgie, začne synoda. Na jejím začátku budete předsedat obřadu smíření. Tím oživíte církev a její poslání smíření v našem zmučeném světě, jak žádá svatý Pavel Korinťany. Ale i samotné církevní společenství žádá, aby se smířilo samo v sobě, aby mohlo být vyslancem smíření ve světě. My sami potřebujeme synodální vztahy, smířlivé rozlišování. Jaké kroky musíme podniknout?
Synodalita je velmi důležitá. Je třeba ji budovat nikoli shora dolů, ale zdola nahoru. Synodalita není snadná, to ne, a někdy proto, že existují autority, které nevyvolávají dialog. Farář může rozhodovat sám, ale může rozhodovat se svou radou. Stejně tak může rozhodovat biskup a stejně tak papež. Je opravdu důležité pochopit, co je to synodalita. Pavel VI. po koncilu vytvořil pro biskupy sekretariát synody. Východní neztratili synodalitu, ztratili jsme ji my. Na popud Pavla VI. jsme tedy pokročili k 50. výročí, které jsme oslavili. A nyní jsme dospěli k synodě o synodalitě, kde se věci vyjasní právě synodální metodou. Synodalita v církvi je milost! Autorita se uskutečňuje v synodalitě. Smíření prochází synodalitou a její metodou. A na druhé straně nemůžeme být skutečně synodální církví bez smíření.
Angažuji se v jezuitské službě pro uprchlíky. Sledujeme dvě silná napětí. Prvním je válka na Ukrajině. Naši mladí lidé mi pro vás předali dopis a obrázek svatého Jiří. Druhé napětí je ve Středomoří, kde vidíme hodně politiky, která mluví o hranicích, o bezpečnosti. Jakou radu byste chtěl dát Jezuitské službě pro uprchlíky a Tovaryšstvu?
Problémem migrace je třeba se zabývat a dobře ho studovat, a to je váš úkol. Migranty je třeba přijímat, doprovázet, podporovat a integrovat. Žádná z těchto čtyř činností nesmí chybět, jinak se jedná o vážný problém. Migrant, který není integrován, končí špatně, ale špatně končí i společnost, ve které se ocitne. Vzpomeňte si například na to, co se stalo v Zaventemu zde v Belgii: tato tragédie je také důsledkem nedostatečné integrace. A Bible říká toto: o vdovu, chudého a cizince je třeba se postarat. Církev musí brát svou práci s migranty vážně. Znám například práci organizace Open Arms. V roce 2013 jsem se vydal na Lampedusu, abych upozornil na migrační drama. Ale dodal bych něco, co je mi blízké a co často opakuji: Evropa už nemá děti, stárne. Potřebuje migranty, aby obnovila svůj život. Stala se z toho totiž otázka přežití.
Svatý otče, jaké jsou vaše první dojmy z cesty do Belgie a Lucemburska?
V Lucembursku jsem byl jen jeden den a je zřejmé, že za jeden den nemůžete pochopit celou zemi! Ale byla to pro mě dobrá zkušenost. V Belgii jsem byl již dříve, jak jsem vám řekl. Ale na závěr tohoto setkání vás prosím, abyste neztratili evangelizační sílu v této zemi. Za dlouhou křesťanskou historií se dnes může skrývat určitá, řekněme, „pohanská“ atmosféra. Nechci být špatně pochopen, ale dnes hrozí, že zdejší kultura je tak trochu pohanská. Vaše síla je v malých katolických komunitách, které v žádném případě nejsou slabé: vnímám je jako misionářské a je třeba jim pomáhat.
Papež po hodině rozhovoru opustil jednací sál. Než odešel, pronesl se všemi „Zdrávas Maria“ a poté udělil požehnání. Na závěr se se všemi vyfotografoval. Poté ve stejném patře zasedací místnosti navštívil prestižní knihovnu Společnosti bollandistů, jejímž posláním je zkoumat, vydávat v původním stavu a komentovat všechny dokumenty týkající se života a kultu svatých. V roce 1607 ji navrhl jezuita Héribert Rosweyde (1569-1629) a v Antverpách ji založil otec Jean Bolland (1596-1665), přičemž někteří belgičtí jezuité v ní pokračují dodnes. František udělil požehnání a do čestné knihy napsal tato slova: „Que el Señor los siga acompañando en la tarea de hacer conocer la historia de la Iglesia y de sus Santos. Con mi bendición. Fraternalmente, Francisco"[2].
[1] Tento text lze nalézt na adrese www.vatican.va/content/paul-vi/it/speeches/1974/documents/hf_p-vi_spe_19741203_esortazione-compagnia-gesu.html.
[2] „Kéž vás Bůh i nadále doprovází v úkolu seznamovat s dějinami církve a jejích svatých. S mým požehnáním. Bratrsky, František“.