Papež: synoda jako harmonie mezi odlišnostmi a znamení míru v době války

Edoardo Giribaldi - Vatikán

Dokument je darem celému Božímu lidu v rozmanitosti jeho projevů.

Takto František interpretuje „ovoce let, nejméně tří, během nichž jsme naslouchali Božímu lidu“, kterým se uzavírá 16. řádné generální shromáždění synody. Ve svém pozdravu na konci synodní práce papež citoval verše Madeleine Delbrêlové, "mystičky z periferie", a oznámil, že nehodlá vydat apoštolskou exhortaci, protože, jak řekl, závěrečný dokument obsahuje "již velmi konkrétní náznaky", přičemž pro některé z nich, "abychom dospěli k rozhodnutím, která se týkají celé církve", "je třeba času".

Všichni, všichni! Nikdo nesmí být mimo

Dokument je dar, který František násobí třemi. Dar jemu jako římskému biskupovi - „svolávaje synodu Boží církve jsem si byl vědom, že potřebuji vás, biskupy a svědky synodální cesty: děkuji vám!“. - v jeho úkolu „cvičit se v naslouchání“. Jedná se o povinnost, která doplňuje péči o harmonii šířenou Duchem svatým v církvi a její podporu "ve vztazích mezi církvemi navzdory všem bojům, napětím a rozdělením, které poznamenávají její cestu k plnému projevu Božího království". Hostině, jak nás k tomu vybízí prorok Izaiáš, otevřené "pro všechny v naději, že nikdo nebude chybět", říká papež.

Všichni, všichni! Nikdo mimo, všichni. A klíčové slovo je toto: „harmonie“. To, co Duch dělá, první silný projev, ráno o Letnicích, je harmonizace všech těch rozdílů, všech těch jazyků, všech těch věcí. Harmonie. To učí Druhý vatikánský koncil, když říká, že církev je „jako svátost“: je znamením a nástrojem očekávání Boha, který již prostřel stůl a čeká.

Jak zlé je, když se v církvi staví zdi

Šepot tvořený "slovy lásky", která Boží milost vlévá skrze "svého Ducha" do srdce každého člověka, je třeba posilovat "bez stavění zdí" a vyhýbat se chování "rozdavačů milosti, kteří si přivlastňují poklad tím, že svazují ruce milosrdnému Bohu". František připomněl postoj požadovaný na začátku synodního shromáždění. Prosilo se o „odpuštění“, pociťoval se „stud, za uznání, že všichni jsme byli omilostněni (omilosrdněni řečeno Františkovým neologismem), a spatra dodává:

Jak špatně si počínají ženy a muži církve, když staví zdi, jak špatně! Všichni, všichni, všichni!

Rigidita je hřích

"Především se nezatvrzujte", zněla jedna z výzev "mystičky periferie" Madeleine Delbrêlové, francouzské básnířky, kterou papež citoval "v některých jejích verších, které jsou modlitbou". Přitom opět spatra doplnil: „Strnulost je hřích, je to hřích, který tak často vstupuje do kleriků, zasvěcených mužů a žen“.

Protože si myslím, že už máš možná dost lidí, kteří stále mluví o tom, že ti slouží s postojem vůdce [...] Dej, ať nežijeme svůj život jako šachovou partii, kde je všechno vypočítané, jako hru, kde je všechno těžké, jako tezi, nad kterou si lámeme hlavu, ale jako nekonečnou hostinu, kde se setkání s tebou obnovuje jako tanec, v náručí tvé milosti, v hudbě, která naplňuje vesmír láskou.

Konkrétní pokyny národům Země

Tato báseň zní na pozadí Závěrečného dokumentu a jeho pokynů, již "velmi konkrétních", které jsou "vodítkem pro poslání církví, na různých kontinentech, v různých souvislostech", do té míry, že papež oznamuje, že nehodlá vydat postsynodální apoštolskou exhortaci: stačí to, co jsme schválili.

Chci tak uznat hodnotu dokončené synodální cesty, kterou prostřednictvím tohoto dokumentu předávám svatému Božímu lidu.

Realizovat "svornost rozdílů"

Text závěrečné synodní zprávy vybízí "k tomu, abychom dali skutečnou podobu svornosti rozdílů" a vyzývá ke svědectví o míru "v této době válek", poznamenává František a dodává, že pro některé aspekty, jimiž se shromáždění zabývalo a o nichž diskutovalo, je "zapotřebí času", aby se "dospělo k rozhodnutím, která zahrnují celou církev". To neznamená "odkládat rozhodnutí na neurčito", ale odpovídat "synodálnímu stylu", v němž činnosti, jako je naslouchání, rozlišování a rozhodování, jdou ruku v ruce s chvílemi zastavení, ticha a modlitby.

Je to styl, kterému se společně učíme, kousek po kousku. Duch svatý nás volá a podporuje v tomto učení, které musíme chápat jako proces obrácení.

Hodnota konkrétního svědectví

František rozšiřuje perspektivu z „daru“ na „celý Boží lid“. Je-li "zřejmé", že dokument nebude číst "každý", nabývá ještě většího významu rozměr živého svědectví, které má text učinit "dostupným v místních církvích". Bez něj, poznamenává papež, „by získaná zkušenost ztratila velkou část své hodnoty“.

Společné putování je možné

A konečně, hodnoty vytěžené ze shromáždění si nelze nechat „pro sebe“.

To, co jsme zažili, je dar, který si nemůžeme nechat pro sebe. Podnět, který vychází z této zkušenosti, jejímž odrazem je dokument, nám dodává odvahu svědčit o tom, že je možné kráčet společně v rozmanitosti, aniž bychom se navzájem odsuzovali.

Od slov k činům

Na závěr papež vyzývá k četbě traktátu svatého Basila o Duchu svatém, který je harmonií. Násilí, chudoba, lhostejnost, to jsou některé z ran, které Petrův nástupce identifikuje a na které upozorňuje. "Společně", dodává, 's nadějí, která nezklame', a 'sjednoceni v Boží lásce rozlévající se v našich srdcích' bude možné "nejen snít o míru, ale také se ze všech sil angažovat, aby k němu - možná aniž bychom tolik mluvili o synodalitě - "došlo prostřednictvím procesů naslouchání, dialogu a smíření".

Synodální církev pro své poslání nyní potřebuje, aby společná slova doprovázely činy.