František: Jsme poutníci – pouť nás přibližuje Bohu a životu druhých lidí
Papež František
Když jsem byl knězem v rodném Buenos Aires, a tento zvyk jsem si udržel i jako biskup v témže městě, rád jsem chodil po různých čtvrtích, abych navštívil spolubratry kněze, zavítal do některého řeholního společenství nebo si popovídal s přáteli. Chůze nám prospívá: uvádí nás do vztahu s tím, co se děje kolem nás, nutí nás objevovat zvuky, vůně, šumy skutečnosti kolem nás, zkrátka přibližuje nám život druhých.
Chodit znamená nestát na místě: věřit znamená mít v sobě neklid, který nás vede k onomu „víc“, ke kroku dál, k výšině, které je třeba dosáhnout dnes, s vědomím, že zítra nás cesta zavede výš - nebo hlouběji, do našeho vztahu s Bohem, který je přesně takový jako vztah s milovaným člověkem v našem životě nebo mezi přáteli: nikdy není ukončený, nikdy není samozřejmý, nikdy není naplněný, stále hledá, ještě není uspokojivý. U Boha není možné říci: „Hotovo, všechno splněno, to stačí“.
Proto nás Jubileum roku 2025 spolu s podstatným rozměrem naděje musí přimět k tomu, abychom si stále více uvědomovali, že víra je pouť a že my na této zemi jsme poutníci. Nikoli turisté ani tuláci: existenciálně vzato se nepohybujeme náhodně. Jsme poutníci. Poutník prožívá své putování pod praporem tří klíčových slov: riziko, námaha a cíl.
Riziko. Dnes těžko chápeme, co pro křesťany minulých dob znamenala pouť, když jsme si zvykli na rychlost a pohodlí cestování letadlem nebo vlakem. Vydat se na cestu před tisíci lety však znamenalo podstoupit riziko, že se člověk nikdy nevrátí domů kvůli mnoha nebezpečím, která ho na různých trasách mohla potkat. Víra těch, kteří se rozhodli vydat na cestu, byla silnější než jakýkoli strach: dávní poutníci nás učí této důvěře v Boha, který je povolal, aby se vydali ke hrobu apoštolů, do Svaté země nebo do nějaké svatyně. I my prosíme Boha o malý díl této víry, abychom přijali riziko odevzdat se do jeho vůle s vědomím, že je to vůle dobrého Otce, který chce svým dětem přidělit jen to, co je pro ně vhodné.
Únava. Chůze fakticky znamená námahu. Dobře to vědí mnozí poutníci, kteří se dnes opět houfně vracejí na starobylé poutní cesty: mám na mysli stezku do Santiaga de Compostela, Via Francigena a různé poutní stezky, které vznikly v Itálii a které připomínají některé z nejznámějších světců či svědků (sv. František, sv. Tomáš, ale také Don Tonino Bello) díky pozitivní součinnosti veřejných institucí a církevních subjektů. Pěší putování zahrnuje námahu časného vstávání, přípravu batohu s nejnutnějšími věcmi, něco skromného k jídlu. A pak nohy, které bolí, žízeň, která pálí, zejména za slunečných letních dnů. Ale tato námaha je odměněna mnoha dary, které chodec na cestě potkává: krásou stvoření, půvabem umění, pohostinností lidí. Ti, kdo se vydají na pěší pouť - mnozí to mohou dosvědčit -, dostanou mnohem víc než vykonanou námahu: navážou krásná pouta s lidmi, které na své trase potkají, prožijí chvíle autentického ticha a plodné niternosti, které frenetický život naší doby často znemožňuje, pochopí hodnotu podstatného před pozlátkem vlastnictví všeho zbytečného, ale nedostatku potřebného.
Cíl. Jít jako poutníci znamená, že máme přístaviště, že náš pohyb má směr, cíl. Jít znamená mít cíl, nebýt vydán na pospas náhodě: kdo jde, má směr, nechodí v kruhu, ví, kam má jít, neztrácí čas kličkováním z jedné strany na druhou. Proto jsem opakovaně připomínal, jak úzce spolu souvisí akt chůze a skutečnost, že jsme věřící: ti, kdo mají Boha ve svém srdci, dostali dar jitřní hvězdy, ke které mají směřovat - láska, kterou jsme obdrželi od Boha, je důvodem pro lásku, kterou máme nabídnout druhým lidem.
Bůh je naším cílem: ale nemůžeme k němu dojít jako ke svatyni nebo bazilice. A ve skutečnosti, jak dobře ví každý, kdo někdy pěšky putoval, konečně dorazit k vytouženému cíli - mám na mysli katedrálu v Chartres, která už dávno prošla oživením, pokud jde o poutě, díky iniciativě básníka Charlese Péguyho před sto lety - neznamená pocit uspokojení: nebo spíše, pokud navenek víte, že jste dorazili, uvnitř si uvědomujete, že cesta ještě není u konce. Protože Bůh je právě takový: cíl, který nás posouvá dál, cíl, který nás neustále vyzývá k pokračování, protože je vždy větší než představa, kterou o něm máme. Sám Bůh nám to vysvětlil prostřednictvím proroka Izajáše: „O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“ (Iz 55,9). S Bohem nikdy nejsme u cíle, k Bohu nikdy nedojdeme: jsme stále na cestě, stále ho hledáme. Ale právě toto kráčení k Bohu nám nabízí opojnou jistotu, že On na nás čeká, aby nám dal svou útěchu a milost.
Vatikán, 2. října 2024
