Ibrahima: Papež pohladil mé jizvy a modlil se za ty, kdo hledají záchranu
Francesca Sabatinelli - Vatikán
Papež pohladil jeho jizvy, zavřel oči a pohnutě slíbil, že se bude modlit za ty, kteří leží na dně moře, za muže, ženy a děti, kteří jsou stále zavřeni v libyjských lágrech, za ty, kteří překračují saharskou poušť a hledají bezpečné útočiště. A pak za chudé na celém světě, za ty, kteří zejména v Africe nemají šanci dostat ani kapku vody nebo talíř jídla. Za ty, kteří umírají pod bombami.
Ibrahimovi Lo, kterému je nyní 23 let, bylo 16 let, když v roce 2017 opustil Senegal a zamířil do Evropy. Spolu s Gambijcem Ebrimou Kuyatehem a Patem, manželem Fati a otcem Marie, které zemřely žízní v poušti - ti se s papežem setkali již v listopadu 2023 - byl v úterý 2. července odpoledne na papežské audienci v Domě svaté Marty, mimo jiné v doprovodu otce Mattia Ferrariho, kaplana organizace Mediterranea Saving Humans, a zakladatele této neziskové organizace Luca Casariniho.
Setkání s papežem Františkem
''Když mi zavolali, protože papež nás chtěl vidět, byl jsem dojatý a rozrušený'', vypráví Ibrahima. ''Obvykle ho vidíte z dálky, obklopeného spoustou lidí, ale tentokrát jsem byl s ním v jedné místnosti a mohl jsem se ho dotknout rukou. Řekl mi: ''Ibrahimo, viděl jsem tě, jak se máš, kde bydlíš? '' Dal jsem mu svou knihu, vyprávěl jsem mu svůj příběh a požádal jsem ho, aby se modlil za ty, kteří trpí, aby se modlil také za mého přítele, který, když jsme byli v Libyi, ve vězení, snil o tom, že přijede do Itálie a stane se fotbalistou. Ale nepodařilo se mu to, utonul v moři a papež mi řekl, že se bude modlit. Také jsem mu řekl, že jsem muslim, ale že jsem se stal skautem, protože věřím v bratrství. Řekl mi: "Všichni jsme bratři a všichni jsme Boží děti." To na mě velmi zapůsobilo.
Jizvy, které dodávají sílu
Ibrahima dnes žije v Benátkách a je autorem dvou knih, z nichž poslední, která vyšla 15. června, se jmenuje "Nová cesta - Můj hlas od břehů Afriky do ulic Evropy", první "Chléb a voda. Ze Senegalu do Itálie přes Libyi". Jsou to svědectví mužů, žen a dětí, těch, kteří uspěli, i těch, kteří nepřežili. Kniha také popisuje ony jizvy, jichž se papež dotkl a které dávají Ibrahimovi sílu pokračovat a vyprávět své zkušenosti, zkušenosti mladého muže, který za šest měsíců cesty, když opustil Senegal, strávil na svobodě jen tři týdny, zbytek času byl v libyjských věznicích, denně bit a mučen. "Jednou Libyjci přišli do cely a řekli nám, že abychom se dostali z vězení, museli bychom zaplatit peníze, které jsme neměli. Nařídili nám, abychom jim dali číslo na někoho, kdo by za nás mohl zaplatit. Tři z nás, dva Nigerijci a jeden Gambijec, nikoho neměli…" a Libyjci je před Ibrahimovýma očima zabili. Obranou tohoto teprve šestnáctiletého chlapce před bitím trýznitelů byly jeho paže, jediné, co mohl udělat, bylo zvednout je, aby "chránily mou hlavu", a právě ony nesou jizvy, kterých se dnes dotýká papež.
Moussa, Farah a další, kteří nepřežili
Ibrahima v Senegalu má jen tetu, rozhodnutí odejít do Evropy pramení z toho, že osiřel, přičemž jeho snem bylo stát se "novinářem, aby dal hlas těm, kteří ho nemají". A i taková těžká cesta vám umožní získat přátele, lidi, které potkáváte na ulici, s nimiž si vyměňujete kontakty, ty na sociálních sítích. "Ale odpovědělo mi jen velmi málo lidí, to znamená, že nepřežili," mrzí Ibrahimu. Vzpomínka, kterou si navždy ponese s sebou, je záchrana, jeho samotného a všech lidí, kteří byli na člunu s ním. To byl přesně ten okamžik, kdy se přestal bát. "Byl to strach, který jsme měli za sebou, ne před sebou, protože jsme se báli, že nás Libyjci odvezou zpátky, a v tu chvíli by bylo lepší zemřít na moři než se vrátit do Libye a zažívat nekonečné utrpení." Ibrahima vzpomíná, že spolu se záchranou jeho samého došlo k záchraně pouhých čtyř lidí, dalších asi sto lidí, kteří byli na člunu, nastoupilo na loď v "černých pytlích, a tehdy jsem si uvědomil, že to nepřežili". Stejně jako nepřežili Moussa nebo Farah. První jmenovaný byl "můj kamarád, který snil o tom, že se stane fotbalistou", Farah naopak "byla hrdá žena, když jsme byli v Libyi, Libyjci ji vzali a násilím si ji odvedli k sobě domů".
Papež hovořil s Ibrahimou a Patem o jizvách, těch na těle a těch na srdci, na které, jak mladý Senegalec vysvětlil, "neexistuje žádný lék, žádný lékař, dokonce ani nemocnice", protože jsou to zranění, které si mnoho Ibrahimů ponese navždy s sebou.
