Hledejte

Prefekt Dikasteria pro východní církve a budoucí kardinál, mons. Claudio Gugerotti Prefekt Dikasteria pro východní církve a budoucí kardinál, mons. Claudio Gugerotti 

Arcibiskup Gugerotti: Kardinálská odpovědnost nenese slávu, ale krev

Prefekt dikasteria pro východní církve komentuje kardinálské jmenování s poukazem na mučednictví, které přináší. Zamýšlí se nad mírovou misí, kterou si František přeje s ohledem na válku na Ukrajině, v zemi, kde byl nunciem, a upozorňuje na složitost dějin těchto regionů. Zdůrazňuje však, že „vatikánská diplomacie není diplomacií kalkulací, ale diplomacií možných utopií“.

Antonella Palermo – Vatican News

Claudio Gugerotti, pocházející ze severoitalské Verony, je mezi jedenadvaceti novými kardinály, kterým papež František udělí titul při konzistoři 30. září. Prefekt dikasteria pro východní církve, který se svého úřadu ujal od ledna letošního roku, dříve působil jako apoštolský nuncius v několika zemích východní křesťanské tradice: od roku 2002 v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, v roce 2011 v Bělorusku, v letech 2015-2020 na Ukrajině (zemi s největším počtem katolíků východního obřadu) a poté ve Velké Británii.

Vaše jmenování přichází krátce po vašem návratu do Vatikánu jako prefekta Dikasteria pro východní církve. Jak jste ho přijal?

Přišlo ke mně zcela nečekaně. Neposlouchal jsem modlitbu Anděl Páně, protože mi v jednu chvíli přestal fungovat telefon a já jsem nechápal, co je toho příčinou. Najednou mi všichni okolo gratulovali: myslel jsem si, že jsem možná zapomněl na své jmeniny... Pak jsem pochopil. Prožívám to především jako odpovědnost, která je pro mě obzvlášť významná, ale také tíživá, protože purpur není barva slávy, ale krve. A já jsem při své misi nuncia viděl hodně krve. Viděl jsem tolik lidí, kteří vzdávali svůj hold Kristu krví, a dokonce i násilí, které přemohlo mnoho lidí, mělo tuto podobu. Nyní po mně papež a především Bůh vyžaduje ochotu být věrný církvi a papeži, a to i do té míry, že v případě nutnosti položím život.

 

Vaše jmenování se v některých ohledech podobá jmenování patriarchy Pizzabally, pokud vezmeme v úvahu realitu církví na Východě, v oblasti stále sužované násilím...

Ve slovech latinského jeruzalémského patriarchy, která pronesl po oznámení nominace, jsem se velmi našel. Řekl, že jemu udělený purpur vyzývá ke smíření ve Svaté zemi. Navíc v kompetenci dikasteria pro východní církve není jen Blízký východ, ale i Etiopie, Eritrea, Ukrajina. Všechny oblasti, nebo téměř všechny, které v současné době zažívají obzvlášť krvavé události, které se jich nikoli náhodou týkají v tom smyslu, že křesťanský Východ vždy projevoval věrnost Kristu až po mučednictví. Vzpomeňme si na to, jak byly velké východní církve, které se dnes zredukovaly na velmi málé počty. A to nikoli náhodou, ale proto, že násilí lidí a kultur vedlo téměř k jejich zániku. Proto je skoro vepsáno v DNA východních církví toto velmi hluboké pouto s mučednickým svědectvím. Na druhou stranu mějme na paměti, že mnohé východní církve se zrodily v prostředí velmi blízkém Palestině. Náš odkaz se vztahuje k tomu, kdo je Pánem a Mistrem a kdo právě za nás prolil svou krev, k Ježíši Kristu. Jsme představiteli náboženství, které se na rozdíl od mnoha jiných zrodilo z krve svého zakladatele. A to je také důvod, proč křesťanství vzbudilo tolik údivu jak v náboženstvích římské říše, tak pak i v ostatních monoteistických náboženstvích, a to právě kvůli krajní surovosti osudu toho, který byl předmětem uctívání. Nemáme vítězného proroka, který založil stát, nejsme národ, který má pozemské město; jsme následovníci někoho, kdo se vydává na pouť dějinami do nebeského Jeruzaléma.

Vítáte tedy zejména to, že papež František zřídil v souvislosti s jubileem komisi pro nové mučedníky?

Jistě. Je to pokračování intuice, kterou měl svého času Jan Pavel II. a která přinesla do církve velké novum a která nás nyní ještě radikálněji vede k onomu sjednocení, k onomu společenství v mučednictví, které je skutečně tajemstvím skrytým v Bohu, protože přesahuje všechny hranice a bariéry mezi církvemi, mezi náboženstvími. V tomto případě zejména mezi křesťanskými denominacemi. Je to sjednocení, které se již uskutečnilo v krvi. Tato instituce je tedy něčím, co na mě velmi zapůsobilo a na čem budu, pokud k tomu budu povolán, z celého srdce spolupracovat.

 

Váš purpur také zapadá do scénáře papežovy mírové mise na Ukrajině a v Rusku. Jak se díváte na výsledek rozhovorů a setkání kardinála Zuppiho a obecněji na diplomatické úsilí Svatého stolce, které vynakládá, aby pomohl vytvořit cesty k míru na Ukrajině?

Neznám podrobnosti mise kardinála Zuppiho, ale jsem si jist, že jeho schopnosti a přívětivost se dotknou srdcí. Byl jsem nunciem v Bělorusku, na Ukrajině a také v Gruzii, kam vjely ruské tanky... Mohu říci jen to, že za tím stojí komplex příčin, o kterých my lidé ze Západu často vůbec nevíme. A tak i komentáře, které často čtu, považuji za krajně omezené, protože nechápou nic jiného než tady a teď. Na Východě, chcete-li pochopit dnešek, musíte pochopit včerejšek, a chcete-li pochopit zítřek, ještě více je tento zítřek zakořeněn v tom, co se stalo. Nemám pocit, že by západní svět pád Sovětského svazu hluboce interpretoval a pochopil. Proto se poslání kardinála Zuppiho střetává nikoli s jeho osobními obtížemi při řešení problémů, ale se složitostí těchto problémů.

Co mohu říci zcela jasně, je, že papež František vždy hledal a chtěl mír přesahující všechny rozumem představitelné možnosti, což pramení z jeho hluboké víry, víry, která je vírou přesahující rozum. Láska zcela jistě rozum předchází i následuje. Vzpomeňme si, že když jsem byl nunciem na Ukrajině, papež František udělal sbírku, která vynesla 16 milionů eur pro tehdy již vysídlené osoby na Donbase, a že jsem byl povolán k tomu, abych řídil její distribuci, že jsem jel osobně ověřit, že až 800 tisíc lidí využilo pomoci, kterou papež a katolíci v Evropě dokázali poslat. Je zde stálá kontinuita, která sahá až do doby vzniku Sovětského svazu, kdy papež posílal do nově se rodícího sovětského impéria, říkejme mu takto bez ohledu na ideologii, celé humanitární konvoje. To znamená, že papežova politika vždy byla a zůstává politikou naděje přesahující každou naději. Naše diplomacie není diplomacií kalkulací, je diplomacií možných utopií.

 

Takže si myslíte, že některé komentáře byly příliš zjednodušené?

Přesně tak. Spočítáme si, co by pro nás mohlo být užitečné, abychom to měli brzy za sebou, a tím ukončíme celý mechanismus poznávání jiného světa a jeho složitosti. Když pád Berlínské zdi přinesl velké nadšení z nově nabyté svobody, nešli jsme se podívat, co se stalo druhý den, kdy lidé přišli o všechny peníze, které měli v bance, a byli nuceni stát hodiny ve frontě, aby dostali kousek chleba. Je to nedávná situace, která odkryla skryté nervy sovětských národů a vyvolala opětovné vzedmutí a oživení nacionalismu, možná i proto, že režim tento pocit velmi potlačoval, a dále konflikty, ekonomické potíže, fenomén oligarchů. To jsou velmi složité situace...

V minulých dnech jste byl v Bělorusku jako zvláštní vyslanec papeže Františka na oslavách 25. výročí korunovace zázračné ikony Panny Marie Budslavské. Co si z této návštěvy odnášíte?

Byl to úžasný svátek spolu s lidmi, kteří trpí v tichosti a kteří našli ve své víře tak zjevnou sílu ke svědectví, že se dokáží usmívat, když se shromažďují kolem této skromné podobizny Panny Marie, která je pro ně znamením jejich identity a jejich naděje. Deset tisíc lidí tam přišlo pěšky, přes lesy, jezera, obtížné cesty, vkleče procházejí posledních několik úseků, což bylo pro mě zvláštní lekcí v oblasti, která je obklopena národy bojujícími proti sobě. Především vzpomínám na slzy vděku za blízkost, kterou jim papež projevuje, na úlevu, že na ně nezapomíná. Vyprávěl jsem jim příběh jedné staré běloruské paní, která je papeži tak blízká, přestože se s ní nikdy nesetkal, pouze prostřednictvím fotografií, že se papež už šest let ptá, jak se této paní daří.

Konzistorní mše svatá se tedy bude sloužit 30. září, v předvečer synody. Jak se na toto synodní setkání ve Vatikánu těšíte?

S velkou nadějí. Nevím, co Duch svatý přinese, protože lidské iniciativy jsou vždy pouhou přípravou, po které nás Duch svatý překvapuje, jako překvapil Druhý vatikánský koncil a mnoho dalších událostí v dějinách. Nezapomínejme, že neoslavujeme sami sebe a ani své úspěchy, své přípravy, ale připravenost srdce na vnuknutí Ducha. Každá příležitost, kdy může Duch v hojnější míře a viditelněji vanout, se stává církevním svátkem. Tak k tomu přistupuji i já. A toto konzistoř, téměř jako začátek synody, není ničím jiným než připomínkou nám, novým kardinálům, abychom kráčeli v duchu synody a synodality, která tvoří samu podstatu církve jako společenství.

Dospějeme k oné harmonii, po níž tolik touží papež František, k plné shodě mezi křesťany Východu a Západu?

Asi před měsícem jsem byl v Alexandrii jako člen smíšené teologické komise mezi katolíky a pravoslavnými. Mohu vás ujistit, že klima na osobní úrovni je velmi dobré. Samozřejmě, osobní blízkost je jedna věc a historická zátěž spojená s událostmi, které charakterizovaly naše vztahy, je věc druhá. Potřebujeme, aby síla osobního kontaktu byla tak mocná a plná lásky, aby dokázala překonat všechna tato břemena, všechnu tuto přítěž, které nám brání objetí na veřejnosti stejně jako v soukromí.

12. července 2023, 12:50