Žehnání, pastorační konverze a riziko, že budeme chtít vše kodifikovat

ANDREA TORNIELLI

Za tři měsíce vstoupí papež František do dvanáctého roku svého pontifikátu. Pontifikátu, který je od počátku poznamenán výzvou k „pastoračnímu obrácení“, jak čteme v Evangelii gaudium, apoštolské exhortaci, která vytyčuje směr magisteria současného římského biskupa.

František s jasností poukazuje na to, že nežijeme v epoše změn, ale ve změně epochy. Jak již na těchto stránkách upozornil Rocco Buttiglione, když komentoval nedávné prohlášení, které otevírá možnost spontánního a neliturgického požehnání neregulérním párům, včetně párů stejného pohlaví, před padesáti lety byli homosexuálové rozhodně proti manželství. Dnes už tomu tak, alespoň v mnoha případech, není. Ačkoli se - pochopitelně - pozornost médií soustředila na homosexuální páry, prohlášení, které v minulých dnech vydalo Dikasterium pro nauku víry, hovoří o párech, které nežijí podle morálních norem církve. Aniž bychom se pouštěli do statistik, lze říci, že většinu z nich tvoří páry tvořené mužem a ženou, kteří spolu žijí, aniž by uzavřeli manželství. Člověk nemusí být sociolog, aby si uvědomil, k jak epochální změně v posledních desetiletích došlo: pokles církevních a civilních sňatků, exponenciální nárůst soužití (dokonce i mezi těmi, kteří byli vychováni ve víře).

Pastorační konverze, o níž mluví papež, není jakýsi vnější nátěr, pouhá úprava rozvrhu, několik drobných úprav struktur. Jde o něco hlubšího, co zpochybňuje odpovědnost všech, především vysvěcených služebníků. Etymologický význam slova „konverze“ je „přesunout se z jednoho místa na druhé“, „obrátit se k někomu nebo něčemu“, „změnit směr“. Pastorační obrácení, o kterém František mluví, je pozváním k radikální změně pohledu a smýšlení, nikoli ve smyslu nějakého přizpůsobení se světskému myšlení oslabením křesťanského hlásání, ale přesně naopak. Je to výzva k oživenému hlásání evangelia, k soustředění se na to podstatné, na kérygma, s vědomím, že máme stále častěji co do činění s partnery, kteří ho již neznají. S vědomím, že musíme vyjít ven, riskovat, setkávat se bez předsudků, naslouchat, než začneme soudit, a nečekat, až nás lidé vyhledají. Obraz církve jako „polní nemocnice“, tak drahý Petrovu nástupci, je účinným příkladem. Kořeny pastoračního obrácení jsou hluboce evangelijní: Ježíš nás vyzval, abychom nesoudili, abychom se nesoustředili na smítko v oku těch, kteří stojí před námi, a přitom zapomínali na trám, který uvízl v našem vlastním. Ježíš převrátil náboženskou logiku a normy své doby tím, že šel nejprve za nedotknutelnými a veřejnými hříšníky.

Smysl pastoračního obrácení je jen jeden, a to ten, který dává důvod k existenci církve: misie. Totiž svědectví o nekonečné lásce milosrdného Boha, který objímá dříve, než soudí, a který nám vychází vstříc, aby nás pozvedl, pokud mu to jen dovolíme, i když si to jen přejeme.

Je tu ještě jedno rozhodující slovo, které souvisí se změnou doby, pastoračním obrácením a misijní volbou. Je to „rozlišování“, což je ústřední slovo také v doktrinálním prohlášení o požehnání. V dokumentu, který znovu potvrzuje, že učení o manželství se nemění a že církev považuje za dovolený pouze sexuální vztah mezi mužem a ženou spojenými v manželství, se jasně uvádí nejen to, že je třeba se vyhnout jakékoli ritualizaci, vytváření liturgií nebo para-liturgií pro žehnání „neregulérních“ párů, ale také to, že nelze očekávat žádné další „pokyny“ na toto téma. Právě proto, že je to ponecháno na rozlišování vysvěcených duchovních.

Je to kříž a odpovědnost, která spočívá na bedrech kněží, kteří jsou povoláni převzít odpovědnost za dramata lidí, jsou povoláni naslouchat jejich příběhům, jsou povoláni doprovázet je krok za krokem k plnému pochopení Božího plánu s jejich životem. Jedná se o výsostně misionářskou činnost. Představovat si, že břemeno rozlišování „přeneseme“ na příručku nebo předem daný benedikcionál, znamená upadnout do kazuistiky.

Samozřejmě, že mít příručku, kde je vše jasné, definované, strukturované a podrobně rozebrané, by bylo snazší. Ale nemůže existovat příručka, která by dokázala uvažovat o rozmanitosti dramat, osobních příběhů, situací.

Papež František ve svém vánočním pozdravu kurii řekl: „Pro nás všechny je důležité rozlišování, toto umění duchovního života, které nás zbavuje domněnky, že už všechno víme, rizika myslet si, že stačí aplikovat pravidla, pokušení postupovat... prostým opakováním vzorců, aniž bychom brali v úvahu, že Boží tajemství nás vždycky přesahuje a že život lidí a skutečnost, která nás obklopuje, jsou a vždycky zůstanou nadřazeny myšlenkám a teoriím“. Protože „k lásce je třeba odvahy“.

Křesťanská víra, pokračoval František, „nechce potvrzovat naše bezpečí, neusazuje nás v pohodlí snadných náboženských jistot, neposkytuje rychlé odpovědi na složité životní problémy“. Bůh Ježíše Krista nás „vysílá na cestu, vymaňuje nás z naší bezpečnostní zóny, zpochybňuje naše výdobytky, a právě takto nás osvobozuje, proměňuje“.

Jistě, prohlášení o žehnání zpochybňuje, otřásá, nutí člověka vystoupit z „bezpečné zóny“. Cílem je setkat se s lidmi tam, kde žijí, a tak, jak žijí, ne tak, jak bychom chtěli, aby žili, abychom neuhasili doutnající knot tváří v tvář žádosti o požehnání, tedy žádosti o pomoc od Boha.