Most mezi Bergogliem a Františkem – historický pohled na Dignitas Infinita
MARCELO FIGUEROA, biblista a novinář – L’Osservatore Romano
Nedávné prohlášení Dignitas infinita, které vydalo Dikasterium pro nauku víry a které podepsal jeho prefekt kardinál Víctor Manuel Fernández, je neocenitelným přínosem nejen pro katolickou církev, ale i pro ekumenickou reflexi. Dokument, který obsahuje hojné a solidní citace, se často odvolává na papeže Františka, jak se dalo očekávat. Rád bych proto zmínil několik myšlenkových mostů mezi Bergogliem a Františkem vymezených ve světle argentinského televizního cyklu Biblia, diálogo vigente, kde bylo téma "důstojnosti" rovněž diskutováno. Tohoto cyklu se účastnili tehdejší kardinál Jorge Mario Bergoglio, rabín Abraham Skorka a autor této stati. Pro účely tohoto článku budu citovat pouze slova tehdejšího arcibiskupa z Buenos Aires.
V prohlášení Dignitas infinita se v bodě 6 píše: "Papež František od samého počátku svého pontifikátu vybízí církev, aby "vyznávala Otce, který nekonečně miluje každého člověka", a aby "objevila, že takto každému propůjčuje nekonečnou důstojnost", přičemž se silně zdůrazňuje, že tato nesmírná důstojnost představuje originální danost, kterou je třeba věrně uznat a s vděčností přijmout. Právě na základě takového uznání a přijetí je možné založit nové soužití mezi lidmi, které by deklinovalo sociálnost v horizontu autentického bratrství: "pouze uznáním důstojnosti každé lidské osoby můžeme mezi všemi oživit celosvětovou snahu o bratrství".
Podle papeže Františka "tento zdroj lidské důstojnosti a bratrství spočívá v evangeliu Ježíše Krista", ale je to také přesvědčení, k němuž může dospět lidský rozum prostřednictvím reflexe a dialogu, protože "pokud má být důstojnost druhých respektována v každé situaci, je to proto, že si ji sami nevynalézáme ani nepředpokládáme, ale proto, že v nich skutečně existuje hodnota, která je nadřazená hmotným věcem a okolnostem a která vyžaduje, aby se s nimi zacházelo jiným způsobem. To, že každá lidská bytost má nezcizitelnou důstojnost, je pravda odpovídající lidské přirozenosti mimo jakoukoli kulturní změnu". Papež František uzavírá: "Lidská bytost má totiž v každé historické epoše stejnou nedotknutelnou důstojnost a nikdo se nemůže cítit okolnostmi oprávněn toto přesvědčení popírat nebo podle něj nejednat". V tomto horizontu již jeho encyklika Fratelli tutti představuje jakousi Magnu chartu dnešních úkolů zaměřených na ochranu a podporu lidské důstojnosti.
Ve stejném duchu kardinál Bergoglio před více než deseti lety ve zmíněném televizním programu prohlásil: "Působí na mě, že naše důstojnost spočívá právě v tom, že jsme Božími dětmi. Bůh nás učinil svými tvory a v celém Písmu ukazuje, že nás vede jako otec svého syna. Ve vyprávění o stvoření v knize Genesis mě podle elohistické tradice dojímá, že nás učinil řemeslně. Inspirovaný biblický spisovatel líčí tento rukodělný přístup, kdy nás Bůh stvořil z bláta země. To znamená, že Boží ruce se zapojily do naší existence. Je to samozřejmě antropomorfismus, ale za tímto rukodělným působením Božích rukou se skrývá poselství. Stvořil nás, a to nejen svým slovem, ale i něčím víc, svým srdcem, svou láskou, svým nadšením, troufám si říct. Nadchl se pro nás".
Tyto koncepty jsou doplněny v č. 28 deklarace Dignitas infinita. Jak zdůraznil papež František, "právě pro svou jedinečnou důstojnost a proto, že je obdařen inteligencí, je člověk povolán respektovat stvoření s jeho vnitřními zákony [...]: 'Každé stvoření má svou vlastní dobrotu a svou vlastní dokonalost [...] Různá stvoření, zamýšlená ve své vlastní podstatě, odrážejí, a sice každé svým způsobem, paprsek nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Z tohoto důvodu musí člověk respektovat vlastní dobrotu každého stvoření, aby se vyhnul neuspořádanému užívání věcí". Ba co víc, "dnes jsme nuceni uznat, že je možné udržet pouze 'situovaný antropocentrismus'". Stejně tak kardinál Fernández, v č. 11, obdobně jako Bergoglio, "vrátil důstojnost" k samým počátkům teologie stvoření: "Biblické zjevení učí, že všechny lidské bytosti mají vnitřní důstojnost, protože jsou stvořeny k obrazu a podobě Boží: Bůh řekl: 'Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby' [...] 'A Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; k obrazu Božímu ho stvořil: muže a ženu je stvořil' (Genesis, 1, 26-27)".
Ve společenských a ekonomických souvislostech, které tuto vnitřní důstojnost poškozují a zhoršují, se vyzdvihuje modloslužba, zejména modloslužba "boha peněz", evangelijního mamonu (Lk 16, 13; Mt 15, 22). Takto to vysvětlil kardinál Bergoglio ve výše zmíněném televizním pořadu: "Jsme Boží děti a člověk toto synovství určitým způsobem znetvořuje, když vyjednává o své důstojnosti, o tom, co je nepopiratelné, k čemu jeho srdce přilnulo, když vyjednává o Boží pečeti. Pro mě je důstojnost zakončením nehodnosti, důstojnost být Božím dítětem, dílem vlitého Ducha Božího. A koncem důstojnosti je přijetí modloslužby, když člověk pojme do svého srdce modloslužebné prostory. Když se odkaz na Boha stále více vzdaluje a utváří se odkaz na sebe, na modlu. Když se lid začal nudit, protože se Mojžíš vrátil pozdě, byl pokoušen ďáblem a postavil si modlu. Zaráží mě, že modla byla vyrobena ze zlata, to znamená, že první obchod, který člověk udělal se svou důstojností, byl kvůli penězům; připoutanost k penězům zaujala místo Boha. Prvním krokem je náklonnost k nesmírnému bohatství, které mu dává jistotu, kterou nepociťoval stejně jako důstojnost Boží. Dává mu však jinou důstojnost, která ho vzdaluje od jeho původní důstojnosti, a protože se cítí silný, udělá druhý krok, kterým je marnivost; cítí se spokojený sám se sebou. Třetím krokem je pýcha, povýšenost, a tam nastupuje modlářství, to že člověk pošpinil Boží důstojnost. Bůh ho však z čirého milosrdenství nadále podepírá, nebere mu ji, to člověk ji popírá a říká mu: "Nechci být tvým synem, nechci tuto důstojnost, dávám přednost důstojnosti peněz, své marnivosti, své pýše, své sebejistotě". V tom vidím proces "zastírání" směrem k modlářství," uzavřel budoucí papež.
V č. 37 Dignitas infinita, citujícím papeže Františka, čteme: "S papežem Františkem tedy musíme konstatovat, že bohatství se rozrostlo, ale bez zachování spravedlnosti, a tak dochází k tomu, že se 'rodí nové druhy chudoby'. Když se říká, že moderní svět snížil chudobu, děje se tak poměřováním kritérii z jiných epoch, které nelze srovnávat s dnešní realitou". V důsledku toho se chudoba šíří "mnoha způsoby, například v posedlosti snižováním nákladů na pracovní sílu, bez uvědomění si vážných důsledků, které to způsobuje, protože nezaměstnanost, která tím vzniká, má přímý účinek na rozšiřování hranic chudoby". Mezi těmito "destruktivními účinky říše peněz" je třeba uznat, že "neexistuje horší chudoba než ta, která zbavuje lidi práce a důstojnosti práce. Pokud se někteří lidé narodí v zemi nebo rodině, kde mají méně příležitostí k rozvoji, je třeba uznat, že je to v rozporu s jejich důstojností, která je naprosto stejná jako u lidí narozených v bohaté rodině nebo zemi. Za tuto zjevnou nespravedlnost jsme odpovědní všichni, i když v různé míře".
Samozřejmě existuje mnoho dalších citátů a odkazů, které ukazují jednotu diskurzivní koherence od Bergoglia až po Františka, ale nelze je zde všechny citovat. Proto se sdílení a rozvoj těchto myšlenek v Dignitas infinita jeví jako povzbudivé a vedené Duchem svatým.
