Nezapomenutelná cesta papeže-misionáře na konec světa

ANDREA TORNIELLI

Na závěr papežovy cesty do Asie a Oceánie - nejdelší za jeho pontifikátu - lze vyčíst několik obrazů, které jsou předurčeny k tomu, aby zůstaly v mysli a srdci. Prvním je „tunel bratrství“, který František požehnal stojíc vedle velkého imáma v Jakartě: v době, kdy jsou tunely spojovány s obrazy války, terorismu, násilí a smrti, je tento podchod spojující velkou mešitu s katolickou katedrálou znamením a zárodkem naděje. Gesta přátelství a náklonnosti, která si římský biskup a imám vyměnili, zasáhla mnoho obyvatel této největší muslimské země světa.

Druhý snímek zachycuje Františka, jak nastupuje do letounu C130 australského letectva, aby se vydal do Vanima na severozápadě Papuy-Nové Guineje navštívit tři misionáře argentinského původu a jejich lid a přivezl s sebou tunu pomoci a darů. Papež, který v mládí snil o tom, že bude misionářem v Japonsku, toužil po této cestě na nejodlehlejší periferii světa, kde ho objímali muži a ženy ve svých pestrých oděvech. Být misionářem znamená především sdílet život, mnohé problémy a naděje tohoto lidu, který žije v nejistotě obklopen kypící přírodou. Znamená to vydávat svědectví o tváři Boha, který je něhou a soucitem.

Třetím obrazem je prezident republiky José Manuel Ramos-Horta, který se na závěr oficiálních projevů v prezidentském paláci v Dili na Východním Timoru sehnul, aby pomohl papeži upravit nohy na vozíku. V nejkatoličtější zemi světa je víra silným prvkem identity a role církve byla rozhodující v procesu, který vedl k nezávislosti na Indonésii.

Čtvrtý obraz je dojemný: papežovo objetí postižených dětí, o které pečují řeholnice ze školy Irmãs Alma: gesta, pohledy, několik hluboce evangelijních slov, která nám připomínají, že tyto děti, které potřebují všechno, tím, že se nechávají opečovávat, nás učí, abychom se nechali opečovávat Bohem. Otázka, proč ti nejmenší trpí, je ostřím, které zraňuje, bolestí, která se nehojí. Františkovou odpovědí byla blízkost a objetí.

Pátým obrazem je obraz obyvatel Východního Timoru, kteří pod spalujícím sluncem dlouhé hodiny čekali na papeže na esplanádě Taci Tolu. Přítomno bylo více než 600 000 lidí, prakticky každý druhý Timořan. František byl ohromen tímto přijetím a vřelostí v zemi, která po boji o nezávislost na Indonésii pomalu vytváří svou budoucnost. Pětašedesát procent obyvatelstva je mladší 30 let a ulice, kterými projížděl papežský vůz, byly přeplněné mladými muži a ženami s malými dětmi. Naděje pro církev. Naděje pro svět.

Šestý obrázek je panorama Singapuru, ostrovního státu s nejvyššími a nejmodernějšími mrakodrapy. Vyspělá a bohatá země. Nelze nemyslet na kontrast se zaprášenými ulicemi Dili, které papež opustil o několik hodin dříve. I zde, kde je blahobyt patrný na každém rohu, kde je život organizovaný a doprava velmi rychlá, František všechny objal a ukázal cestu k lásce, harmonii a bratrství.

A konečně poslední obrázek, to je obrázek samotného papeže. Našli se tací, kteří pochybovali, zda snese únavu z tak dlouhé cesty v zemích s tropickým podnebím. Naopak, bylo to crescendo: namísto únavy den za dnem, kdy zvládal další kilometry, přestupy a lety, načerpával novou energii. Setkával se s mladými lidmi z různých zemí, opouštěl psaný text a vedl s nimi dialog, čímž obnovoval nejen svého ducha, ale i tělo. Byl mladý mezi mladými, přestože se mu nyní blíží 88 let, kterých dosáhne v předvečer jubilea.