Biskup Khairallah: V Libanonu i na celém světě je zapotřebí odvahy k odpuštění

Pocházím ze země naplněné už padesát let ohněm a krví. V roce 1975 začala v Libanonu válka pod záminkou náboženské a konfesní války, především mezi muslimy a křesťany.

Po padesáti letech se nepodařilo objasnit, že nejde jen o konfesní nebo náboženskou válku. Je to válka, která nám byla vnucena, Libanonu, „zemi, která je poselstvím“, jak říkával papež svatý Jan Pavel II; poselstvím družnosti, svobody, demokracie, života v úctě k rozmanitosti. Také Svatý otec, papež František, toto přináší.

Libanon je poselstvím míru a měl by jím zůstat. Je to jediná země na Blízkém východě, kde mohou křesťané, muslimové a židé žít společně, respektujíce svou rozmanitost, v zemi, která je „vzorem“, jak řekl papež Benedikt XVI. Přijít sem v této situaci a mluvit o synodě by bylo složité; ještě složitější by bylo mluvit o odpuštění, které si papež František vzal jako znamení pro toto druhé zasedání. Ano, přicházím sem mluvit o odpuštění a smíření, zatímco moje země, můj lid trpí, trpí důsledky válek, konfliktů, násilí, pomsty, nenávisti. My Libanonci chceme vždy odsoudit nenávist, pomstu, násilí. Chceme budovat mír. Jsme toho schopni. Pokud se papež František rozhodl pro odpuštění, je to pro nás a pro mě velké poselství. Nebylo by možné mluvit o odpuštění, když bombardování zasáhlo celý Libanon? Ne. Libanonský lid při tom všem odmítá jako vždy jazyk nenávisti a pomsty.

Osobně jsem zažil odpuštění. Když mi bylo pět let, někdo přišel do našeho domu a brutálně zavraždil mé rodiče. Mám tetu, která je mniškou libanonského maronitského řádu. Přišla k nám domů a vzala nás, čtyři děti - nejstaršímu bylo šest, nejmladšímu dva roky -, vzala nás do svého kláštera a v kostele nás vyzvala, abychom si klekli a modlili se; modlili se k Bohu milosrdenství, lásky. Řekla nám: 'Nemodleme se tolik za vaše rodiče, jsou to mučedníci před Bohem; modleme se raději za toho, kdo je zavraždil, a snažte se odpouštět po celý život. Tak budete dětmi svého nebeského Otce“.

„Milujete-li ty, kdo milují vás,“ říká Ježíš, “jakou máte zásluhu? Milujte své nepřátele. Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Pak budete Kristovými učedníky a dětmi svého Otce“. To jsme nosili v srdci my, čtyři děti. A Bůh nás nikdy neopustil, ujal se nás, doprovázel nás, abychom mohli žít toto odpuštění.

Po studiích, zde v Římě, jsem se jako seminarista vrátil na kněžské svěcení. Ve svých 24 letech jsem si vybral výročí zavraždění rodičů, což byl předvečer svátku Povýšení svatého Kříže - velkého svátku pro nás, východní církve - jen proto, abych řekl, že „pšeničné zrno, padne-li do země a nezemře, nepřináší plody“, a my jsme - řekl jsem - plodem tohoto pšeničného zrna z Boží vůle. Ano, je to Boží vůle, že naši rodiče to přijali a že my jsme to prožili. A já jsem řekl: Obnovuji svůj slib, že odpustím, že odpustím všem, kteří nám ublížili. O několik měsíců později jsem pak mluvil na rekolekcích pro naše mladé lidi tam, v Libanonu, což bylo v prvních letech války, v letech 1977-78. V té době jsem se snažil odpustit. Přijel jsem mluvit o svátosti smíření a odpuštění. Cítil jsem, že mi nerozumějí: všichni byli vyzbrojeni, aby vedli válku proti našim nepřátelům. Po čtyřech hodinách našeho rozhovoru jsem cítil, že poselství neproniká. Řekl jsem tedy: Dám vám své osobní svědectví; a vyprávěl jsem mladým Libanoncům, co jsem zažil a co jsem obnovil skrze odpuštění a smíření. Po chvíli mlčení se zvedl jeden mladý muž a odvážil se mě zeptat: „Otče, předpokládám, že jste odpustil, ale představte si, že teď jste vy, kněz, ve zpovědnici a přijde k vám tenhle člověk, postaví se před vás, vyzpovídá se a požádá o odpuštění, co uděláte?“  Odpověď nebyla snadná.

Pak jsem řekl: „Děkuji za otázku, protože teď už chápu, co to znamená odpustit. Protože je pravda, že jsem odpustil, ale teď vidím, že jsem odpustil na dálku, nikdy jsem toho člověka neviděl. Dnes přišel a stojí tam, přede mnou... Jsem také člověk, mám své pocity, ale nakonec ano, dávám mu rozhřešení a odpuštění; ale říkám vám, mladí Libanonci, že chápu, proč je odpuštění tak těžké, ale není nemožné. Chápu vás, ale je možné ho žít, pokud chceme být Kristovými učedníky, v Kristově zemi. Na kříži Ježíš odpustil, my jsme schopni odpouštět, a řeknu vám víc: všichni ti, kteří proti nám vedou válku, které považujeme za nepřátele - Izraelci, Palestinci, Syřané, všech národností - ti nejsou nepřátelé, proč? Protože ti, kdo podněcují válku, nemají žádnou identitu, žádné vyznání, žádné náboženství; ale ti druzí, národy, chtějí mír, chtějí žít v míru v zemi pokoje Ježíše Krista, Krále pokoje.

Proto i dnes, navzdory všemu - padesáti letům slepé, divoké války - navzdory všemu, my jako národy všech kultur, všech vyznání, chceme mír, jsme schopni budovat mír. Ponechme stranou naše politiky, naše i světové, velmoci: ty na náš úkor jednají ve svůj prospěch. Ale my jako národy to nechceme: odmítáme to.

Přijde den, kdy budeme mít příležitost předat své poselství, říci celému světu své slovo: Dost! Dost bylo pomsty, nenávisti, válek, dost! Budujme mír alespoň pro naše děti, pro budoucí generace, které mají právo žít v míru. To jsem pochopil z poselství papeže Františka, když vyzval ke společnému prožívání synodality, což je v našich východních církvích stále ještě praxe: požádal celou církev, aby společně začala prožívat odpuštění, smíření, osobní a komunitní obrácení, abychom mohli společně kráčet k budování Božího království. Ano, chceme to udělat, můžeme to udělat!

Myslím, že největším rozhodnutím, které musíme učinit, je, aby se církev prostřednictvím této synody stala poslem společného života, tedy naslouchání druhému, úcty k druhému, dialogu s druhým, uznání druhého a následného osvobození se od strachu z druhého. Osvobodit se od tohoto strachu, protože ten v nás přebývá. Myslím, že toto by byl první krok jako velké doporučení této synody lidstvu.