Byl zveřejněn závěrečný dokument synody o synodalitě

Giampaolo Mattei

Závěrečný dokument, o němž se dnes, v sobotu 26. října, hlasovalo a který byl schválen ve všech 155 bodech, je zveřejněn a nestane se předmětem papežovy exhortace: František totiž rozhodl, že má být okamžitě šířen, aby mohl inspirovat život církve. „Synodální proces nekončí ukončením shromáždění, ale zahrnuje i fázi realizace (9). A to zapojením všech do "každodenní cesty se synodální metodologií konzultací a rozlišování, určením konkrétních způsobů a formačních cest k dosažení hmatatelného synodálního obrácení v různých církevních skutečnostech" (9). V dokumentu jsou zejména biskupové hojně vyzývání ke snaze o transparentnost a odpovědnost, přičemž - jak uvedl také kardinál Férnandez, prefekt Dikasteria pro nauku víry - se pracuje na tom, aby byl dán větší prostor a moc ženám.

Dvě klíčová slova, která vyplývají z textu - protknutého perspektivou a návrhem konverze - jsou „vztahy“ - což je způsob bytí církve - a „vazby“ ve znamení „výměny darů“ mezi církvemi, které jsou prožívány dynamicky, a tedy dochází ke konverzi procesů. Právě místní církve jsou středem v misijním horizontu, který je samotným základem zkušenosti plurality synodality, se všemi strukturami ve službě právě misii a s laiky, kteří jsou stále více středem a protagonisty. A v této perspektivě ze Závěrečného dokumentu silně vystupuje konkrétnost zakořenění v „místě“. Zvláště významný je také v dokumentu předložený návrh, aby dikasteria Svatého stolce mohla zahájit konzultaci „před vydáním důležitých normativních dokumentů“ (135).

Struktura dokumentu

Závěrečný dokument se skládá z pěti částí (11). Po první - nazvané Srdce synodality - následuje druhá část - Společně, na Petrově loďce - „věnovaná proměně vztahů, které budují křesťanské společenství a utvářejí misii v prolínání povolání, charismat a služeb“. Třetí část - Na tvé slovo - „identifikuje tři úzce propojené postupy: církevní rozlišování, rozhodovací procesy, kulturu transparentnosti, odpovědnosti a hodnocení“. Čtvrtá část - Hojný rybolov - „nastiňuje způsob, jakým je možné novými formami pěstovat výměnu darů a prolínání vazeb, které nás v církvi spojují, v době, kdy se zkušenost ukotvení v místě hluboce mění“. A konečně pátá část - Posílám i vás - „ umožňuje podívat se na první krok, který je třeba učinit: postarat se o formaci všech k misijní synodalitě“. Zejména se poznamenává, že vypracování dokumentu se řídí evangelijními zprávami o zmrtvýchvstání (12).

Rány Zmrtvýchvstalého stále krvácejí

V úvodu dokumentu (1-12) je hned na začátku objasněna podstata synody jako „obnoveného prožitku onoho setkání se Zmrtvýchvstalým, které prožili učedníci ve večeřadle o velikonoční večeři“ (1). (1) „Při kontemplaci Zmrtvýchvstalého,“ uvádí dokument, „jsme také viděli znamení jeho ran (...), které stále krvácejí v tělech tolika bratří a sester, také kvůli našim vinám. Náš pohled na Boha se neodvrací od dramat dějin, ale otevírá nám oči, abychom rozpoznali utrpení, které nás obklopuje a prostupuje: tváře dětí vyděšených válkou, pláč matek, zničené sny tolika mladých lidí, uprchlíky, které čeká strašlivá cesta, oběti klimatických změn a sociální nespravedlnosti“ (2). Synoda, připomínající „příliš mnoho probíhajících válek“, se připojila k „opakovaným výzvám papeže Františka k míru a odsoudila logiku násilí, nenávisti a pomsty“ (2). Synodální cesta je navíc výrazně ekumenická - „orientovaná na plnou a viditelnou jednotu křesťanů“ (4) - a „představuje skutečný akt další recepce“ Druhého vatikánského koncilu, prodlužuje „jeho inspiraci“ a znovu oživuje „pro dnešní svět jeho prorockou sílu“ (5). Ne všechno bylo snadné, přiznává dokument: „Neskrýváme, že jsme na sobě zakusili únavu, odpor ke změnám a pokušení nechat převážit své představy nad nasloucháním Božímu slovu a praxí rozlišování“ (6).

Srdce synodality

První část dokumentu (13-48) otevírají společné úvahy o „církvi - Božím lidu, svátosti jednoty“ (15-20) a „svátostných kořenech Božího lidu“ (21-27). Je skutečností, že právě „díky zkušenostem posledních několika let“ byl význam pojmů „synodalita“ a „synodální“ „lépe pochopen a stále více prožíván“ (28). A „jsou stále více spojovány s touhou po církvi, která je blíže lidem a je více vztahová, která je domovem a rodinou Boží“ (28). „Zjednodušeně a synteticky lze říci, že synodalita je cestou duchovní obnovy a strukturální reformy, která má učinit církev více participativní a misijní, tj. učinit ji schopnější kráčet s každým mužem a ženou a vyzařovat světlo Kristovo“ (28). S vědomím, že jednota církve není uniformita, je „docenění kontextů, kultur a rozmanitostí a vztahů mezi nimi klíčem k růstu jako misionářské synodální církve“ (40). Společně s obnovením vztahů také s jinými náboženskými tradicemi zejména „za účelem vytváření lepšího světa“ a života v míru (41).

Konverze vztahů

„Výzva k církvi schopnější živit vztahy: s Bohem, mezi muži a ženami, v rodinách, v komunitách, mezi všemi křesťany, mezi sociálními skupinami, mezi náboženstvími, se stvořením“ (50) je postřeh, který otevírá druhou část dokumentu (49-77). A „nechyběli ani ti, kdo sdíleli utrpení z pocitu vyloučení nebo odsouzení“ (50). „Abychom tedy mohli být synodální církví, je nutné opravdové vztahové obrácení. Musíme se znovu poučit z evangelia, že péče o vztahy a vazby není strategií nebo nástrojem větší organizační efektivity, ale je způsobem, jakým se Bůh Otec zjevil v Ježíši a v Duchu“ (50). Právě „opakované projevy bolesti a utrpení žen ze všech regionů a kontinentů, laiček i zasvěcených osob, během synodního procesu ukazují, jak často v tom selháváme“ (52). Zejména „výzva k obnově vztahů v Pánu Ježíši zaznívá v pluralitě kontextů“ spojených s „pluralitou kultur“, přičemž se občas objevují i „známky narušené logiky vztahů, někdy protichůdné logice evangelia“ (53). Výpad je přímý: „Zlo, které postihuje náš svět, má kořeny v této dynamice“ (54), ale „nejradikálnější a nejdramatičtější je uzavření se vůči samotnému lidskému životu, které vede k odmítání dětí již od mateřského lůna a k odmítání starých lidí“ (54).

Služby pro misii

„Charismata, povolání a služby pro misii“ (57-67) jsou jádrem dokumentu, který se zaměřuje na co nejširší účast laiků. Zasvěcená služba je „ve službě harmonie“ (68) a zejména „služba biskupa“ má „skládat v jednotě dary Ducha“ (69-71). Mimo jiné bylo konstatováno, že „konstitutivní vztah biskupa k místní církvi se dnes v případě titulárních biskupů, např. papežských zástupců a těch, kteří slouží v Římské kurii, neprojevuje dostatečně jasně“. S biskupem jsou zde „presbyteři a jáhni“ (72-73), pro „spolupráci mezi vysvěcenými služebníky v rámci synodální církve“ (74). Významná je pak zkušenost „synodální spirituality“ (43-48) s jistotou, že „pokud chybí osobní a komunitní duchovní hloubka, synodalita se redukuje na organizační účelnost“ (44). Proto se poznamenává, že „synodální styl, praktikovaný s pokorou, může z církve učinit prorocký hlas v dnešním světě“ (47).

Konverze procesů

Ve třetí části dokumentu (79-108) je hned zdůrazněno, že „v modlitbě a bratrském dialogu jsme uznali, že církevní rozlišování, péče o rozhodovací procesy a odhodlání k odpovědnosti a hodnocení výsledků přijatých rozhodnutí jsou postupy, kterými odpovídáme na Slovo, které nám ukazuje cesty misie“ (79). Zejména „tyto tři praktiky jsou úzce propojeny. Rozhodovací procesy potřebují církevní rozlišování, které vyžaduje naslouchání v atmosféře důvěry, kterou podporují transparentnost a odpovědnost. Důvěra musí být vzájemná: ti, kdo rozhodují, musí být schopni důvěřovat Božímu lidu a naslouchat mu, a ten zase musí být schopen důvěřovat těm, kdo mají moc“ (80). „Církevní rozlišování pro misii“ (81-86) totiž „není organizační technikou, ale duchovní praxí, kterou je třeba žít ve víře“, a „nikdy není potvrzením osobního nebo skupinového názoru, ani se neřeší prostým součtem individuálních názorů“ (82). „Artikulace rozhodovacích procesů“ (87-94), ‚transparentnost, odpovědnost, hodnocení‘ (95-102), ‚synodalita a participativní orgány‘ (103-108) jsou ústředními body návrhů obsažených v dokumentu, které vyplynuly ze zkušenosti synody.

Konverze vazeb

„V době, kdy se mění zkušenost s místy, kde je církev zakořeněna a kde putuje, je třeba novými formami pěstovat výměnu darů a tkaní vazeb, které nás spojují, udržované službou biskupů ve společenství mezi sebou a s římským biskupem“: to je podstata čtvrté části dokumentu (109-139). Výraz „zakotvený a poutník“ (110-119) připomíná, že „církev nelze chápat bez zakořenění v konkrétním území, v prostoru a čase, kde se utváří společná zkušenost setkání s Bohem, který zachraňuje“ (110). Také s pozorností k fenoménům „lidské mobility“ (112) a digitální kultury“ (113). V této perspektivě je „společné putování na různých místech jako Ježíšovi učedníci v rozmanitosti charismat a služeb, jakož i ve výměně darů mezi církvemi, účinným znamením přítomnosti Boží lásky a milosrdenství v Kristu“ (120). „Horizont společenství ve výměně darů je inspirujícím kritériem vztahů mezi církvemi“ (124). Odtud pramení „pouta jednoty: biskupské konference a církevní shromáždění“ (124-129). Zvláště významná je synodální úvaha o „službě římského biskupa“ (130-139). Právě ve stylu spolupráce a naslouchání se „před vydáním důležitých normativních dokumentů nabádají dikasteria, aby zahájila konzultace s biskupskými konferencemi a příslušnými orgány východních katolických církví“ (135).

Formování lidu misionářských učedníků

„Aby mohl svatý Boží lid svědčit všem o radosti evangelia a rostl v praxi synodality, potřebuje odpovídající formaci: především ke svobodě Božích synů a dcer v následování Ježíše Krista, kontemplovaného v modlitbě a rozpoznávaného v chudých,“ uvádí dokument ve své páté části (140-151). „Jedním z požadavků, které se během synodního procesu objevily nejsilněji a ze všech stran, je, aby formace byla integrální, kontinuální a sdílená“ (143). I v této oblasti se vrací naléhavost „výměny darů mezi různými povoláními (společenství), v perspektivě služby, která má být vykonána (misie), a ve stylu zapojení a výchovy v diferencované spoluodpovědnosti (participace)“ (147). A „další velmi důležitou oblastí je podpora kultury ochrany (safeguarding) ve všech církevních prostředích, aby se společenství stávala stále bezpečnějším místem pro nezletilé a zranitelné osoby“ (150). A konečně „mezi Božím lidem se musí také více šířit témata sociální nauky církve, angažovanost za mír a spravedlnost, péče o společný domov a mezikulturní a mezináboženský dialog“ (151).

Svěření výsledků synody Panně Marii

„Prožíváním synodálního procesu,“ zní závěr dokumentu (154), “jsme si nově uvědomili, že spása, kterou je třeba přijmout a hlásat, prochází skrze vztahy. Je prožívána a dosvědčována společně. Dějiny se nám jeví tragicky poznamenané válkami, soupeřením o moc, tisíci nespravedlnostmi a zneužíváním. Víme však, že Duch svatý vložil do srdce každého člověka hlubokou a tichou touhu po autentických vztazích a opravdových poutech. Samo stvoření hovoří o jednotě a sdílení, o rozmanitosti a prolínání různých forem života“. Text je zakončen modlitbou k Panně Marii za svěření „výsledků této synody: ‚Uč nás být lidem misionářských učedníků kráčejících společně: synodální církví‘ (155).