Arcibiskup Gallagher: jedinou cestou k míru a spravedlnosti je lidské bratrství

L'Osservatore Romano

Dokument o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití, podepsaný v únoru 2019 během návštěvy papeže Františka ve Spojených arabských emirátech, dnes více než kdy jindy „apeluje na lidskou solidaritu“ a vyzývá tvůrce mezinárodní politiky, aby „zastavili prolévání nevinné krve v přesvědčení, že ve jménu Boha a lidskosti je možné dosáhnout pozitivní změny“ a smířit ''dvě historické skutečnosti'', jako je Východ a Západ.

Konference o sblížení mezi Východem a Západem

Arcibiskup Paul Richard Gallagher, sekretář pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi, to zdůraznil ve svém projevu v Římě v sídle Mezinárodního sdružení misionářů politické lásky, kde se v úterý 5. listopadu konala konference na téma „Sblížení se, mezi Západem a Východem, prostřednictvím výměny a dialogu kultur“, inspirovaná „Deklarací z Abú Zabí“, kterou podepsal papež a velký imám Al Azhar v hlavním městě Emirátů. Poté, co poděkoval Alfredu Lucianimu - zakládajícímu předsedovi sdružení, které podporuje díla zaměřená na morální a kulturní formaci těch, kdo se hodlají věnovat politické a sociální činnosti - a po předání papežova pozdravu, arcibiskup Gallagher poznamenal, že výzva obsažená v „Dokumentu o lidském bratrství“ sleduje tři základní a společné směry.

Kultura dialogu jako cesta

Především se jedná o kulturu dialogu jako cestu: mons. Gallagher vysvětlil, že „je zásadní pro budování mostů porozumění a spolupráce“. Proto ''pouze ti, kdo mají pevné kulturní a náboženské kořeny, mohou čelit setkání a konfrontaci beze strachu'', aby měli příležitost k vzájemnému obohacení a osobnímu růstu. Silná identita se totiž „nebojí otevřenosti vůči druhému, neuzavírá se do rigidních schémat ani se neživí sebeprosazováním“, které se často promítá do vnímání bližního jako nepřítele nebo hrozby.

Společná spolupráce jako jednání

Druhým vodítkem je společná spolupráce jako jednání, neboť ''spolupráce není druhotným aktem, ale nezbytnou podmínkou budování společnosti, která staví do centra lidskou důstojnost a společné dobro,'' zdůraznil arcibiskup Gallagher.

Konkrétně dokument zdůrazňuje právo na život a náboženskou svobodu, jejichž uznání, jak zdůraznil, bylo dlouhé a namáhavé, a to natolik, že ''jsme museli čekat až do II. vatikánského koncilu, abychom se dočkali jejich jasného potvrzení v dokumentu Dignitatis humanae''.

Vzájemné poznání jako metoda

A konečně, vzájemné poznání jako metoda a kritérium, tj. pochopení ''druhého do hloubky, nikoliv jen povrchně'': to umožňuje budovat autentické a trvalé vztahy a ''vnímat rozmanitost jako bohatství a opustit předsudky, které omezují naši schopnost žít spolu v míru''. Je proto nezbytné, zdůraznil vatikánský sekretář pro vztahy se státy, uchopit ''hluboké porozumění vlastním kořenům i jiným kulturním a náboženským příslušnostem'' proti všem formám fundamentalismu a hledět vstříc míru. Na tomto základě, zdůraznil arcibiskup Gallagher, ''obě plíce Východu a Západu, jak je definoval svatý Jan Pavel II. ve vztahu ke křesťanství, musí dýchat v harmonii a synchronii s vědomím, že se od každého z nich lze vždy něco naučit''.

Odmítnout „kulturu odpisu“

Podobně jako milosrdný Samaritán, pokračoval sekretář pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi, je v podstatě nutné přiblížit se druhému a odmítnout „kulturu odpisu“ s vědomím, že bratrství „nezná hranice, nálepky, kruhy ani příslušnost“, ale pevně spočívá na konceptu milosrdenství. Arcibiskup Gallagher dodal, že tento pojem „představuje z teologického i antropologického hlediska základní kompas pro orientaci v nezbytné ‚kultivaci‘ člověka, kterou dnešní společnost bezpodmínečně potřebuje“.

Mír a dialog v papežském magisteriu

Tato výzva k soucitu a vzájemné péči podle jeho slov ''vyžaduje přijetí osvědčených postupů blízkosti, které mohou reagovat na potřeby těch nejzranitelnějších. Nemělo by se zapomínat, zdůraznil Gallagher, že „od encykliky Pacem in terris Jana XXIII. až po Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu se katolická církev vydala na významnou cestu reflexe a činnosti v oblasti míru a dialogu mezi kulturami“, kterou postupně vyznačily milníky, jako jsou encykliky Ecclesiam suam Pavla VI., Sollicitudo rei socialis Jana Pavla II. a Caritas in veritate Benedikta XVI. a také Laudato si ' a Fratelli tutti samotného papeže Františka.

Ať jsou náboženství „cestami milosrdenství”

Tyto dokumenty učí lidstvo, že je třeba budovat ''mosty komunikace a porozumění'', nikoliv zdi nebo bariéry, ''ať už materiální nebo psychologické''. Z tohoto důvodu, poznamenal mons. Gallagher, se ''náboženství musí chránit před tím, aby se proměnila v ideologie'', a místo toho mají přijmout roli ''cest milosrdenství''. Pouze na této půdě může vyklíčit respekt k rozmanitosti, který je schopen „podporovat také mírové a konstruktivní soužití mezi různými náboženskými tradicemi a přispívat k budoucí spolupráci a solidaritě“.

Cesty k setkávání

Úkolem církve, uzavřel arcibiskup Gallagher, je „řešit tyto výzvy s vírou, nadějí a láskou, včetně politického rozměru. Je nezbytné kráčet po cestách setkání, podporovat konstruktivní dialog mezi Západem a Východem a zavázat se, že se staneme „poutníky naděje“, abychom rozhodujícím způsobem přispěli k řešení a překonávání společných výzev a k budování spravedlivější a inkluzivnější společnosti“.