Reakce na Fiducia supplicans: prohlášení Dikasteria pro nauku víry

Vatican News

Zveřejnění prohlášení Fiducia supplicans Dikasteria pro nauku víry o významu požehnání z 18. prosince loňského roku okamžitě vyvolalo různé reakce jak jednotlivých biskupů, tak celých biskupských konferencí. O dva týdny později se prefekt a sekretář Dikasteria pro nauku víry, kardinál Víctor Manuel Fernández a monsignor Armando Matteo, k tématu vrátili tiskovým prohlášením vydaným ve čtvrtek 4. ledna.

„Pochopitelné výroky některých biskupských konferencí, prohlašují, „mají tu hodnotu, že zdůrazňují potřebu delšího období pastorační reflexe. To, co tyto biskupské konference vyjádřily, nelze vykládat jako doktrinální opozici, protože dokument je v otázce manželství a sexuality jasný a klasicky pojatý. Prohlášení obsahuje několik silných vět, které nenechávají nikoho na pochybách".

V dnešním prohlášení jsou pak uvedeny všechny jednoznačné pasáže dokumentu, z nichž je zřejmé, že učení o manželství se nemění a pro katolickou církev jsou dovolené pouze sexuální vztahy mezi mužem a ženou v manželství (Prezentace, body 4, 5 a 11). „Je zřejmé, pokračuje tisková zpráva, „že by zde nebyl prostor pro to, aby se od této deklarace zaujímal doktrinální odstup, považovala se za heretickou, odporující Tradici církve nebo blasfemickou".

Text dokumentu, jak známo, otevírá možnost udělování stručného a jednoduchého pastoračního požehnání (nikoli liturgického či ritualizovaného) neregulérním párům (nikoli jejich svazku), přičemž zdůrazňuje, že jde o požehnání bez liturgické formy, které neschvaluje ani neospravedlňuje situaci, v níž se tito lidé nacházejí.

Prefekt a sekretář Dikasteria pro nauku víry uznávají, že obdobné dokumenty „mohou ve svých praktických aspektech vyžadovat více či méně času pro jejich aplikaci v závislosti na místních souvislostech a rozlišování každého diecézního biskupa v jeho diecézi. Někde nejsou potíže s okamžitou aplikací, jinde není potřeba provádět inovace a zároveň je žádoucí věnovat čas potřebný k přečtení a interpretaci dokumentu. Každý místní biskup má totiž vždy moc rozlišovat na místě, tedy na tom konkrétním místě, které zná více než ostatní, protože se jedná o jeho stádce. Obezřetnost a pozornost věnovaná církevnímu kontextu a místní kultuře by mohly připustit různé způsoby aplikace, nikoli však úplné nebo definitivní odmítnutí této cesty, která je kněžím navrhována".

Pokud jde o postoje celých biskupských konferencí, je třeba je chápat v jejich vlastním kontextu: „V některých zemích, přiznává tisková zpráva, „existují silné kulturní a dokonce i právní problémy, které vyžadují čas a pastorační strategie, které přesahují krátkodobý horizont. Pokud existují zákony, které odsuzují vězením a v některých případech i mučením a dokonce smrtí pouhý fakt, že se člověk přihlásí k homosexualitě, je samozřejmé, že požehnání by bylo nerozumné. Je jasné, že biskupové nechtějí homosexuální osoby vystavovat násilí. Je důležité, aby tyto biskupské konference neprosazovaly jinou nauku než tu, která je obsažena v deklaraci podepsané a schválené papežem, neboť taková je odjakživa, ale spíše navrhly potřebu studia a rozlišování, aby bylo možné v takovém kontextu jednat s pastorační obezřetností".

Čtvrteční prohlášení dikasteria trvá na tom, že skutečnou novinou Fiducia supplicans, která vyžaduje „velkorysé úsilí o přijetí a z níž by se nikdo neměl považovat za vyřazovaného, není možnost žehnat neregulérním párům. Je to výzva rozlišovat mezi dvěma různými formami požehnání: 'liturgickým nebo ritualizovaným' a 'spontánním či pastoračním'. Teologická reflexe vycházející z pastorační vize papeže Františka znamená skutečný vývoj s ohledem na to, co bylo o žehnání řečeno v magisteriu a v oficiálních textech církve". Z tohoto důvodu, vysvětlují kardinál Fernandez a monsignor Matteo, tento text dikasteria byl publikován na vysoké úrovni 'deklarace', která znamená mnohem více než responsum nebo list. „Ústředním tématem, které nás zvláště vybízí k prohloubení, jež obohatí naši pastorační praxi, je širší chápání požehnání a návrh na rozšíření pastoračního požehnání, které nevyžaduje stejné podmínky jako požehnání v liturgickém nebo rituálním kontextu". V důsledku toho nehledě na polemiky vyzývá dokument dikasteria k úsilí o klidnou reflexi s pastoračním srdcem, oproštěnou od jakékoli ideologie. Všichni jsou žádáni, aby rostli v přesvědčení, že „neritualizované požehnání není posvěcením osoby nebo páru, který je přijímá, není ospravedlněním všech jejich činů, nestvrzuje život, který vedou".

Prohlášení dále nabízí jednoduchý příklad rychlého neritualizovaného požehnání. Tato pastorační požehnání musí být především velmi stručná (srov. č. 28). Jsou to požehnání trvající několik vteřin, bez užití Rituálu a Benedikcionálu. Pokud takové požehnání vzývají dva lidé společně, kněz jednoduše prosí Boha o pokoj, zdraví a další dobra pro tyto dva lidi, kteří o to žádají. Zároveň prosí, aby žili Kristovo evangelium v plné věrnosti a aby Duch svatý tyto dvě osoby zbavil všeho, co neodpovídá jeho božské vůli, a všeho, co vyžaduje očištění. Tato neritualizovaná forma požehnání si svou jednoduchostí a stručností nečiní nárok na ospravedlnění něčeho, co není morálně přijatelné. Není to samozřejmě sňatek, ale není to ani schválení či potvrzení čehokoli. Je to pouze odpověď pastýře na prosbu dvou lidí o Boží pomoc. Proto v tomto případě pastýř neklade podmínky a nechce znát intimní život těchto lidí.

Každý biskup ve své diecézi je proto oprávněn zavést tento typ jednoduchého požehnání „s doporučením veškeré obezřetnosti a opatrnosti, ale v žádném případě není oprávněn navrhovat nebo uvést do chodu požehnání, které by se mohlo podobat liturgickému obřadu“. I když na některých místech bude možná nutná „katecheze, která by všem pomohla pochopit, že tento druh požehnání není stvrzením života, který vedou ti, kdo se ho dovolávají. Ještě méně jsou rozhřešením, protože tato gesta mají daleko ke svátosti nebo obřadu. Jsou to prosté projevy pastorační blízkosti, které nekladou stejné nároky jako svátost nebo formální obřad“.